Konečně pátek odpoledne, krásné léto a ona se chystala na návštěvu na Moravu. Bylo jí řečeno, že se psem by jí vlak přišel příliš draho, a tak se rozhodla jet autem. Trochu drahý výlet jen pro ni a psa, ale pro jednou...
Dcera čekala na tatínka, ke kterému měla jet na víkend, a tak jí pomáhala s balením i její úchylkou, gruntováním před odjezdem. Tak ráda se vrací do uklizeného, voňavého…
Když už byla hotova, otevřela kufr a zavelela psovi :“Same, hop!“. Ale namísto naučeného hupnutí do kufru následoval překvapivý nezájem. Co nezájem, pes se stal ztělesněným nesouhlasem. Jako by vrostl do země a evidentně mu bylo fuk, že se mu štěrk zarývá do kůže. Čím více mu velela, tím těžší se zdál a jen na ní smutně hleděl.
Dcerka zachmuřila čelo, otřásla jí vlnka obavy a plačtivým hlasem povídá :“Maminko, nevím proč, ale asi jet nemáte. Jako by se Ti něco snažil naznačit. Prosím Tě, já se o Tebe bojím, nejezdi... “.
Rozhodla se dát si kávu a chvíli vyčkat. Pokud by pes stávkoval i poté, byla rozhodnutá vyslechnou svůj i dceřin pocit a cestu odpískat...
Pro jistotu nechala otevřený kufr auta i dveře do domu a občas nakukovaly, zda si to pes nerozmyslí...
Právě, když sahala po telefonu, že se hostitelům tam na Moravě omluví, ozvalo se veselé Samovo zaštěkání. Obě vyběhly a pes ležel v autě a rozpustile na ně obě pomrkával, jako by se nechumelilo.
Umyla hrnky od kávy, rozloučila se s dcerkou, sedla do auta a naladila svou oblíbenou předvolbu rádia.
Po pár kilometrech ji z dálnice svedly jak mimořádné značky, tak provoz řídící policista. Nedalo jí to a zeptala se, co se děje. Policista na ní chvíli překvapeně zíral a pak povídá :“Vy neposloucháte zprávy? Před hodinou se propadl kus dálnice, zůstala tam hromada aut. Buďte ráda, že jedete až teď!"
Užasle pohlédla do kufru auta, kde spokojeně oddychoval její pes…
