Dámská cyklojízda na Hané (letní povídka)

Vytáhnout Pavlínu na kolo byl skoro nadlidský úkol. Sport není její kamarád a dává to s radostí okázale najevo. Horší bylo, že když jsem na své kolo sedla já, pochopila jsem, že týdenní střevní chřipka zamávala i mojí kondičkou.

Sebemenší kopeček mě měnil ve funící lokomotivu, svaly se tvářily jako vypůjčené, moje vůle byla ta tam. Navíc, slunce pálilo, rozteklý asfalt vypadal, že co schvátí, to už nenavrátí, a my tu zůstaneme jako memento všech praštěných bajkerek.

Po chvilce jsem si srovnala tepovku, slabounký proti-větřík mi osušil poslední kapičku potu a já byla schopna sledovat krajinu kolem sebe. „Moje milovaná Haná. Tady mě máš!“, chtělo se mi křičet. Nad hlavou azurové nebe, po obou stranách pole plná zlatavých klasů. Větřík načechrával jednotlivá stébla, takže celá krajina připomínala zlatavé moře, kterým čas od času proběhne vlnka za vlnkou.

Pavlínka pod každým kopečkem seskakovala a s radostí jí vlastní mě demoralizovala. Když jsem měla za to, že už by to snad i šlo, ozval se nechvalně známý zvuk. Tak tak, že jsem potupně neochutnala šotoliny. Došlo mi, že jsem v průšvihu. Řetěz! Spadl a zasekl se. Ach jo, „a já jsem nechala nářadí synovi“, řekla jsem bezděky nahlas a hned se zasmála představě, jak si sama provádím servis kola. Pavlí, jak už to mezi námi bývá, dořekla mou myšlenku  :“A to si jako myslíš, že to sama spravíš? No jo, Ty jsi ta samoživitelka!“. A obě jsme smíchy vyprskly. No ale co s tím? Chvilku jsme kola tlačily, kamarádka tentokrát ze solidarity, a nahlas jsme přemýšlely, jak moc se nám nechce ani končit výlet jako pěší se zátěží, ale ani udělat čelem vzad ani kola tlačit celou cestu zpět.

Bylo horko a nám ubývaly jak voda v cykloláhvích, tak i nápady. V zahrádkách domků, které jsme míjely, jako na potvoru ani živáčka. Horko dělalo své. V tom jsem si zaslechla hlasy postarších dam. Dle pravidla „líná huba holé neštěstí“, které moje děti nenávidí, jsem přistoupila k vysokému neprůhlednému plotu a naslepo jsem zavolala : „Dobrý den, mohly byste mi, prosím, půjčit nějaký šroubovák? Potřebovala bych si vypáčit řetěz, abychom mohly jet dál. Nebojte se, daleko Vám s ním v tom vedru neuteču“, chabě jsem zavtipkovala.

Chvilku bylo ticho, skoro jsem až zapochybovala, zda mne dámy slyšely a pochopily. Namísto toho se otevřela vrata a mladší z dam povídá „Tož pote dál, děvčice, zavolám zeťáka, on se Vám na to kókne. Pote, posaďte sa, možu Vám nabídnot dvéřovo?“ Obě jsme s kamarádkou vyprskly, protože představa slivky na náš rozvařený mozek nás pobavila. Jediný lok by nás uzemnil. Obě jsme s díky odmítly, ale posezení ve stínu bylo jako chladivá lázeň, zvlášť když paní donesla sklínky a nalila nám čisté vody.

Než jsem se stihla napít, čekal mě další šok. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se chlap jako hora, oblečený jen, ehm, v mokrých slipech a holinách. Tak tak jsme s kamarádkou zachovaly dekorum. Muž-zeťák popadl moje kolo, cosi zahuhlal a kamsi odešel.

Mezitím jsme se dověděly o dceři starší paní a manželce muže ve slipech v jedné osobě, že pracuje na záchytce a že spí po noční. Než jsme vyslechly pár peprných příběhů „ztama“, byl zpět i s mým kolem. „Tož sem Vám, slečinko, ten řetázek malinko pokrátil a tu sem ho zase stahl. A až dondete dom, šak on Vám ho někdo vymění. Kokam, že ste se tež pěkně zaprasila, jak ste to zkošela, pote se mno dom, dam Vam na to mydlo“.  Představa, jak jdu s polonahým cizím chlapem do jeho koupelny, mě lehce znervozňovala, ale Pavluša mě očima se škodolibým úsměvem vyštvala, potvora jedna.

A tak jsem šla. Cestou jsem nakukovala do dalších místností, zdali tam není někdo, kdo by mě případně zachránil před zneužitím... Nebyl… V koupelně měli i solvinu, takže jsem měla za chvíli ručičky jako z alabastru. Jak si tak, abych zahnala strach, v duchu počítám kilometry ujeté a plánované, najednou, bez varování, mi přistál čistý ručník na rameni. Zařvala jsem jako tur, leknutím jsem si málem krupla. Ve dveřích stála, evidentně do růžova vyspaná, paní domu a než jsem se oklepala ze svého šoku, povídá : “Pijete nessko nebo turka jako kamarádka? Už jsem se jí z okna ptala“. Chtěla jsem se vymluvit, že už musíme, ale následovalo překvapivé vysvětlení : „Naša dcera je taky na kolách, ale tam někde u Vás v Čechách. A když se my postaráme o Vás, třeba se najde někdo, kdo pomůže jí, kdyby potřebovala.“

A tak měl náš výlet nečekaný závěr. Namísto výletu jsme strávily odpoledne u bazénu s celou rodinkou nad kávou, drobenkovým koláčem a dokonce došlo aj na tu dvéřovou… Dobrých 54, pánové, ale hladila.

A jak fajně se nám domů šlapalo do pedálů. A ještě lépe spalo. Moje milovaná Haná...

Mí Hanáci mi rozumějí.