Když má pár báječných ženskejch báječnej nápad a dokonce ho zrealizují, tak je z toho báječná neděle pro hromadu báječných lidí, plná báječných setkání, zážitků, emocí, zkušeností.
Patřím mezi Báječné ženy v běhu. Kdybyste to nevěděli, jde o společenství žen, dívek a dam rozličného věku, rodinného stavu, vzdělání, tělesných rozměrů, profesního i jinak zájmového zaměření. Prostě pár holek, ale už i pánů, které z různého důvodu běhat začaly/i, běhají a běhat hodlají. Lidiček, co si za vzájemného povzbuzování a motivování pokořují především sami sebe.
Pár z těchto děvčat se rozhodlo, že zpestří seniorům z jednoho domova neděli. A co více, že jim výdělkem z vymyšleného závodu trošku obarví život. Určitě to nebylo jednoduché získat různá povolení, požehnání, sponzorské dary. Dozajista to byly nervy, ale to ví jen ony.
A protože je BŽB spolkem lidí, co nezkazí žádnou srandu, pár se jich sešlo. A každý, kdo došel, přidal ruce či nohy k dílu.
K dílu ruce přiložily i babičky z domova. Napekly koláče, cukroví a ušily dárky. Dokonce připravily i svírací špendlíky ke startovním číslům. Kdo to zkusil, ví, jak titěrná a nevděčná práce to je.
A pak už mám zážitky jako střípky, spojené v nádherné obrazy krasohledu.
Bájenka, která běhá měsíc po jedinečné operaci srdce. Druhá, které operovali mozek. (Nojo, to pak jednoho přejde se vymlouvat, proč to či ono nejde).
Bájenka nadšená, že je v bufetu pro ní paleo buchta.
Další z nich, která roztančí v rytmu zumby nejen znavené běžkyně, ale i pár babiček z domova se živelností karnevalové tanečnice. Běžci se, netuším proč, nepřidali… asi jim kroucení boky není vlastní.
Klouček, který právě vyhrál jeden závod a kterého rodiče urychleně odstrojují (číslo a čip), aby mohl nastoupit na závod se staršími dětmi. Tam byl „až druhý“.
Batolata, se kterými závod běželi i jejich rodiče (a mně se přitom srdce svíralo, protože my jsme toho našeho nechali u babičky).
Závodníci, kteří do svého závodu dali všechno a dobíhali s úsměvem, přestože cesta vedla přes hory a doly, cestou necestou necestou, polem nepolem.
Pár ultraběžců, kteří dorazili po včerejším Brněnském masakru (63km, 2000m převýšení). Nojo, máknu na sobě.
Babičky a dědečkové, kteří udatně bojovali ve svém vlastním závodě. Do své jízdy na vozíku, chůzi za chodítkem, holemi či bez dali všechno. Jejich nakažlivý zápal a nefalšované nadšení, když se blížili za bouřlivého povzbuzování a potlesku k cílové čáře. Ta hrdost a radost, když se za ní dostali!
Pláč jedné z nich, že došla „až“ třetí. Byla totiž přesvědčena, že je závod delší, vede do kopce, a proto šetřila síly. Tak si aspoň potom zatančila zumbu.
Zábavný by i údiv syna výše uvedené paní, kde se vzala v jeho mamince taková bojovnost a závodní duch.
Babky Heligonky, které nám zahrály a zazpívaly
Nefalšované nadšení borkyň a borců, kteří se mohli postavit na bednu.
Všichni do jednoho se radovali z perníkové medaile, jako by byla z pravého zlata.
A všichni do jednoho zapomněli aspoň na chvíli na své bolístky, skutečné nemoci, handicapy, nastuzení.
Zkrátka, nejen že „Modrá je dobrá“, ale pro mne i poučení, že „Nejde neexistuje“ a ještě u toho může být fajn na těle i na duši
