Několik slov o vděčnosti

Před pár dny jsem se probudila po bujaré noci s obrovskou kocovinou.  Skuhrala jsem, naříkala a strašně jsem si přála, aby mi bylo konečně dobře. Co bych za to dala.. To mě donutilo zapřemýšlet nad tím, jak bereme spoustu věcí jako naprostou samozřejmost. Třeba takový stav, kdy je nám dobře a nic nás nebolí. To je přece přirozené a samozřejmé. Ale běda, jestli se ten stav změní! Začneme ho postrádat a uvědomovat si, že nebýt ho, život by byl sakra těžký. Když se nám udělá konečně dobře, jsme moc vděční a pociťujeme úlevu. Ale vděční jsme jen chvíli. Pak to přestaneme vnímat a opět se to stává samozřejmostí. A já se ptám: „Proč nebýt za to, že je nám dobře, nic nás nebolí a jsme zdraví, vděčný pořád?"

Být vděční bychom měli být ale za všechno, co máme. Být vděční bychom měli být ve všech oblastech svého života. Třeba za to, že máme střechu nad hlavou. Jsou totiž tací, co ji nemají. Jen si představ, co bys dělal, kdyby Tě rodiče vyhodili z domu, Ty ses ocitnul na ulici a neměl jsi kam jít? Nepříjemná představa, viď?

Máme co jíst a pít, máme se kde umýt, máme co na sebe, můžeme se vzdělávat.. Asi patříš k lidem, kteří školu nemají rádi a nejraději bys tam nechodil, ale uvědom si, že třeba jiní by rádi studovali, ale nemohou si to dovolit. Taky tu školu, kde studuji, nemám ráda, ale zároveň jsem vděčná za tu zkušenost, poznala jsem vysokoškolské prostředí, udělala jsem si obrázek o tom, jak to tam chodí, poznala jsem zajímavé lidi a nasbírala jsem spoustu kontaktů. Je dobré se na tu školu podívat z jiného úhlu pohledu a vidět na ní ta pozitiva a výhody. Hned je nechuť ke škole aspoň o malinko menší.

A co vděčnost za lidi, kteří nás obklopují a které máme rádi? Jsme za ně vděční a nebo je bereme za samozřejmost? Mysli na to, že nikdy nevíš, kdy odejdou z toho světa. Že jsem moc pesimistická? Vůbec ne! Znám spoustu případů, kdy se lidé se svými milovanými nestihli rozloučit, protože umřeli zcela nečekaně.. Nebo ještě hůř – před smrtí se pohádali a nestihli se usmířit.. Máme kolem sebe lidi, kteří nám věnují kus svého života. Je to ten největší dar, jaký nám mohou dát. Prosím, buďme za to vděční.

Jak si vytvořit návyk vděčnosti? Napiš si na čistý list papíru minimálně 50 věcí, za které jsi vděčný a nos jej stále při sobě. Nastav si budíka na každé 4 hodiny (přes den, v noci obvykle spíš), projdi si svůj seznam a vyjádři vděčnost za to, co máš. Pokud máš pocit, že nemáš nic, za co bys mohl být vděčný, tam na tam napiš takové „banality“, jako že máš oči a tudíž můžeš vidět všechny krásy světa a nebo že máš ruce a nohy. A za to opravdu je třeba být vděčný, představ si, jaké by to bylo, kdybys je neměl..

Často z řad dospělých slýchávám „Ta dnešní mládež si ničeho neváží!“ nebo „Ti mladí jsou hrozně nevděční!“ Proto pojďme jim vytřít zrak a vytvořit si tento krásný zvyk být za všechno, co v životě máme, vděční. Vděčnost přináší totiž výhodu – když jsme věčně vděční za všechno to krásné, co již v životě máme, přitahujeme k sobě toho krásného mnohem víc!