Jak jistě někteří víte, před pár dny jsem se z ničeho nic ocitla v nemocnici s bolestí břicha, ze kterých se nakonec vyklubal zánět slepého střeva. A tak jsem nestačila skoro ani mrknout okem a už jsem byla pod kudlou.
Po operaci jsem nad tím přemýšlela, proč se to vlastně stalo. Vždyť já se o sebe starám mnohem více než kdysi. Ale zase je pravda, že jsem moc nedbala na odpočinek a poslední dny byly dosti hektické – učení se na státnice, přehnaná nervozita, pak samotné státnice, pak dohánění všeho toho, co jsem nestíhala před státnicemi a naráz šup do nemocnice.
Byl to jasný signál, že si mám konečně odpočinout! Že si mám více všímat sebe a svého těla. Že si mám dát více Lásky. A jak jinak mi to mé tělo mělo dát najevo, když zjevné známky únavy jsem nebrala vůbec v potaz…
A v tom to přišlo – jakési uvědomění, že všechno je v pořádku. Mělo to tak být. A rozčilovat se kvůli tomu, či nějak proti tomu bojovat, nemá smysl. Prostě jsem na sebe poslední dny více než jindy kašlala a tady za to mám „odměnu“. Teď jsem za ni vděčná, protože jsem si uvědomila, jak moc je sebeláska v životě důležitá.
Všechno se děje v náš prospěch. Ať už to dobré, ale hlavně to špatné. Sice si myslíme, že v tu chvíli, kdy se nám ta zdánlivá katastrofa stala, tak nastal konec světa – opravdu bolestivý pád na dno – ale je důležité zapřemýšlet, proč se nám to stalo. Nic se neděje jen tak, vše má svůj důvod. Třeba se vám zdá, že to říkám pořád. Můžu vás taky ujistit, že to budu říkat pořád.
Já vím, není nic jednoduššího, než svalit vinu na druhé, na okolnosti, na život jako takový…A je hrozně těžké podívat se do svého nitra a zeptat se: „Co jsem si to provedl, že se stalo tohle a tohle…?“
Až lidé procitnou a uvědomí si, že život mají plně ve svých rukou, že to oni mají plnou zodpovědnost za celičký svůj život a až si uvědomí, že lékem na všechno je Láska… Pak bude ráj na Zemi. Ano, čtete dobře. Jediným lékem na všechno je LÁSKA.
Víte, co plodí zlo? Zase jen zlo! Naštvaný šéf, kterého včera rozčílila manželka, flusne v práci po vás, vy nevrle flusnete po kolegovi, ten naštvaný pak flusne doma na ženu, ta zase z nedostatku Lásky flusne po dětech… Flus, flus. A všichni potřebují Lásku.
Co se ale stane v případě, když i po tom, co flusnete po kolegovi, který místo, aby vám flus vrátil, tak se na vás vlídně a s pochopením podívá a obejme vás? Naštve vás to ještě víc? Nebo spíše vás jeho objetí uklidní a vám je rázem lépe? Víte, co takové jednání plné Lásky ještě způsobí? Už se nebude flusat po manželce a po dětech!
Jak říká známá česká herečka Květa Fialová: "Když jde proti mně zlo, obejmu ho a řeknu: MILUJI TĚ. A zlo se tak lekne, že se změní v Lásku."
Moje doporučení tedy zní: Mějte se, prosím, více rádi. Čím víc se budete mít zdravě rádi, tím méně budete mít potřebu flusat po vašich blízkých. Čím méně budete flusat po ostatních, tím víc vás budou mít rádi.
Lékem na všechno je Láska. Ta zdravá Láska k sobě samým.
Přeji vám překrásný den.
Jana Czerneková
