Máma, táta a já zamčeni ve sklepě plného vína

Zůstat zamčeni ve vinařském sklípku plného dobrého vína je celkem moc fajn představa, ale pokud s vámi uvnitř zůstane i dvouleté dítě, začíná boj o přežití – především o to psychické přežití.

Tak nás táta zase po čase vyvezl. Původně to mělo být na Šumavu, ze Šumavy to přešlo do Krkonoš a vzhledem k fyzické únavě raději zvolil rovinatou Moravu. Avšak zapotili jsme se všichni víc než při východu na Sněžku nebo Velký Javor. A zatopil nám náš, po tatínkovi povedený, syn. Je sice ještě malý, ale geny nezapřeš.

Nedaleko obce Bzenec je malá vesnička a v ní typické moravské sklípky. No, prostě úplný sen. V jednom jsme se ubytovali. A sklepy měl tento domeček rovnou dva. Degustační místnost s připravenými degustačními vzorky nemohla chybět. Vybalili jsme, nakrmili Adama a vydali se už s nalitou skleničkou na prohlídku sudů a archivních láhví, které na sobě měly už pěknou plíseň. Času na prohlídku jsme měli dost. Večer za námi měl dojet ještě manželům bratr s rodinou.

Vlezeme do sklepa, manžel je už u sudu a nalévá, okolo pobíhá upovídaný Adam. Manžel začíná vyprávět o Ryzlinku a v tom buch a buch a Adam: „Mááámíííí, jáá bum!“ Adam úspěšně zabouchl sklepní dveře. Ano, slyšela jsem, že to byl Ryzlink rýnský a pak bum a dveře do sklepa byly zavřené. Zůstávám v klidu, ale můj manžel, ačkoli požil a měl by být také v klidu, je dost nervózní. Vzhledem k tomu, že sklípek už několikrát navštívil, věděl víc než já, po zavření dveří a klíčích na posteli, jsme na nějaký čas jisto jistě uvězněni mezi sudy a lahvemi. Co jsem na to řekla? Nic, já se totiž nezmohla na slovo. Pak jsem se začala smát a pak mě přepadla panika. Co bude Adam jíst, co bude pít? Nebude mu zima? Ani jsem se neodvážila položit otázku, co budeme dělat. Přemítám v hlavě, kolik je asi hodin, za jak dlouho by mohl dorazit brácha a tak mi plus mínus vycházelo, že takové minimálně tři hodinky tu opravdu zůstaneme. A jistota, že nás brácha najde, není vůbec žádná. On totiž ani neví, kde se sklípek přesně nachází. Třeba hledání ubytování brácha vzdá a nás najde v pondělí uklízečka a nebo dřív nějaký zlodějíček. Vůbec bych se na něj nezlobila a na cestu mu dala na každé rameno karton vína.

Náš miláček už má totiž pár takových akcí za sebou. Jednou se zamkl při odjezdu na plavecký výcvik v autě. Můj mobil, klíče od vozu byly samozřejmě ve voze. On připoután v sedačce seděl a hleděl, co mamka vymyslí. Doma nikdo, náhradní klíč neznámo kde a bez telefonu si nezavoláte ani hasiče. Tož zahrála jsem si na zloděje a zkusila, co auto povolí. A auto povolilo stáhnout jedno okno. Podruhé se úspěšně zamkl v prádelně a já lezla venkovním oknem dovnitř.

Řeknu manželovi, ať začne vypravovat pohádky o vínech a pak se uvidí. Byla pohádka o ryzlinku, o rulandě šedé i bílé, o chardonnay, modrém portugalu, frankovce i o tom, jak se vyrábí cuvée. „Máámííí, já chci čůááát!“ Naštěstí jsou v těchto sklepech kanály a hadice s vodou, takže takové „čůání“ nebylo tak velký problém jako třeba při prohlídce Punkevních jeskyní, kde nesmíte jíst, pít, dotýkat se čehokoli natož „čůááát“. Pak nám zase říká, že by rád ven, že by rád pro „Tútu“ (vlak z pohádky), že by rád pohádku v televizi a pak přichází pro mě to nejhorší: „Mááámiii, já mám hlad, mááámi hami“. Do té doby jsem byla celkem v klidu, ale jakmile má Adam hlad, pro mě to je horor. Unavené a hladové dítě. Strategie je jasná, jídlo nemáme, musí na hlad zapomenout. Manžel podává malému uličníkovi vinařský koštýř a ten má radost, že objevil něco nového a chodí po sklepě jako rozený vinař. Pak mu děláme opičí dráhu po sudech, zpíváme, počítáme a odhadujeme, kolik je asi hodin.

Unavený Adam mi usíná v náručí, zabalený v mojí mikině. Já jsem unavená, hladová a potřebuji hodně navštívit toaletu. Pořád si říkám, že lidé musí vydržet bez jídla dlouho, ale co děti. Uklidnění mám aspoň v tom, že malý spí. Mlčíme a ve sklepě je ticho. Najednou slyšíme zvenčí dětské hlasy a nám svitla naděje záchrany. I přes spícího Adama, manžel bouchá do dveří a křičí. Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Huráá, záchrana je tu. Manželův bratr po velkých peripetiích a hledání našel ten správný sklep. Zaparkované auto byla nápověda pro volbu správného sklepa. Udiveně otevírá dveře, kouká na nás a ptá se: „Co tu děláte?“ A my odpovídáme: „Už asi 3 hodiny degustujeme nejen víno, ale i sklepní zimu!“

No, a tak jsme si užili Moravu, jak se patří. Manžel se ten večer opil, já se zahřála ve sprše a dala si několik skleniček červeného a Adama jsme přesunuli pod peřinu do postele. Ráno byl nadšený, že mu přijeli večer kamarádi a my byli rádi, že nás dřív než uklízečka našel brácha.