Kruhovo-sněhový trénink

Leden - měsíc hubnutí! Výživoví specialisté a osobní trenéři se předhání s nabídkou a nápady, jak nejlépe zhubnout. V lepším případě, aby se nejednalo pouze o lednové hubnutí. Já přicházím se sněhovo-kruhovým tréninkem.

Snad není mezi námi člověk, který by nezaznamenal sněhové vločky, sněhovou kalamitu, sněhové zpravodajství a nebo sníh pod svými nohami. Po tolika letech přišel i k nám pod hory a tak jásáme. Jásají pedagogové, kteří mohou obohatit tělesnou výchovu žáků, jásá provozovatel vleku, který už ani v takové štěstí nedoufal a jásám samozřejmě i já. A tak ráno po provedení běžných a nezbytných činností okolo manžela, syna a kuchyně si běžím užívat sněhovou nadílku. Beru oba psy, se kterými se snažím oběhnout les tak, jak jsem zvyklá. Ovšem tak lehce to nepůjde. Sníh komplikuje nejen moji chůzi, ale také tu psí. Kousek od domu si říkám, že bych se nejraději vrátila, ale byla bych doma příliš brzo a můj sobotní ranní relax by skončil. Když se podívám na malého sněhem obaleného psa, neváhám a beru ho do náručí. Větší pes si jistě poradí, tolik síly už nemám. Avšak brodění se ve sněhu s téměř desetikilovým závažím je pořádná makačka, ale co, tělo dlouho lenivělo a tak mu takový pohyb jedině prospěje. Psi se na mě dívají zoufale a při pohledu na náš dům, větší přidává na tempu a malý seskočí z mé náruče.

V zimě miluji vyhrnování sněhu. I do toho se musím pustit. S odvahou se tedy vrhám do vyklízení. A není ho právě málo. Celých sto metrů čtverečních pokrylo nových dvacet centimetrů sněhu. A taky nesmí chybět správná bobová dráha a sněhulák. Domu se vrací spíš mokrý sněhulák než manželka a maminka. Ale stálo to za to. Psychicky jsem jistě zregenerovaná a mohu se při obědě opět dohadovat se svým synem, zda bude či nebude jíst nebo mu dlouze vysvětlovat, že u jídla se sedí, polévka se nepije z talíře a manželovi to, že u jídla se nedrží v levé ruce mobilní telefon a oběma dohromady, že televize k jídlu rozhodně nepatří.

Okolo poledne vidím z okna první běžkaře. Tak běžky si rozhodně nemohu nechat ujít. V týdnu se na ně nedostanu a tak je dnes a zítra jediná možnost. Uspím syna, k uchu přemýšlejícího/spícího manžela dávám chůvičku a vyrážím. Při nasazování běžek si všímám i cedule s vyznačenou trasou. Tak paráda, s chutí do toho. Vyjeté trasy brzo zavál další a další sníh, ale takový slaboch přeci nejsem, abych se vzdala, když nevidím upravenou trasu. A tak si tu trasu představuji. Za chvíli mě opouští i představa a já se rozhlížím kolem a hledám blízký, pro mě známý bod. Když vidím tabule u silnice, neváhám a brodím se k nim. Posilovna to je pěkná, když se nohy propadají až po kolena. Poslední kilometr trasy je už krásně vyjetý a nejspíš je to pro mě odměna za tu předešlou dřinu. Domu se vrací sněhuláková maminka číslo dvě. „To vypadám tak hrozně?“, ptám se manžela a syna, kteří se na mě dívají ještě celí rozespalí.

Odpoledne mě s radostí posílá manžel ven se synem. Musí pracovat, tak nezbývá než si tu skvělou sněhovou nadílku užít se synem a poněvadž je mi líto psů, tak bereme i je. A nepůjdeme přeci pěšky, bereme sáňky. Syn na sáňkách, psi na vodítkách a maminka v zápřahu. Proběhneme traktorem projeté cesty a na posledním kopci mi už začínají docházet síly. Večer cítím snad každý sval a kost, možná i ty, které nemám. V noci bolestí téměř nespím, ale stihla jsem za jeden den všechny moje oblíbené zimní aktivity.

Tak si ten sněhovo-kruhový trénink pojďme zrekapitulovat. Hodinová chůze těžkým terénem s desetikilovým závažím, hodinové zvedání činky ala lopaty, přichází lehký relax v tlačení závaží vpřed ala sněhových koulí a zvedání do výšky. Nesmíme zapomenout na vnitřní stranu stehen a zapojení kardia (jak píší trenéři), a proto vyrážíme na dvě hodiny na běžky. Záda posílíme tahem dvacetikilových saní a zvedání patnáctikilového závaží ze saní a na ně. Ruce protáhneme pokud dáme psům povel vpřed. A celé tělo prodýcháme jízdou na bobové dráze a energii doplníme švýcarskou čokoládou. Sportu a zimě zdar!