Velice jsem si před patnácti lety přála umět anglicky. Byla to moje obrovská vášeň se tento pro mě tehdy velice těžký jazyk naučit. Možná, že jsem si měla také zároveň přát, abych si hlavně pamatovala ten svůj rodný. Říkám si pro boha, abych nedopadla jako někteří emigranti, které není nutné jmenovat, a češtinu jsem časem také nezapomněla. Dlouho jsem si to nechtěla připustit, ale ten můj dlouhodobý pobyt v Kanadě se na ní už trochu podepsal.
Nikdy jsem nechtěla věřit tomu, že by se svým rodným jazykem mohl mít člověk vlivem pobytu v zahraničí problém. Byla jsem tedy v mírném šoku, když jsem předloni po roce přiletěla do Čech a mluvila jsem spíš jako "Tatar" s českým přízvukem. Byla jsem z toho rozhozená a říkala si, to přeci není možné, že si nevzpomenu po tak málo letech v cizině na správné české slovo. Vždy jsem měla trochu podezření, že to ti emigranti na nás hrají, a hle ono je to jinak. Ještě dodnes si pamatuji na jednu komickou situaci, kdy jsem vášnivě cosi líčila své sestře a zapletla jsem se do jednoho rozvinutého a myšlenkově přetíženého souvětí. Jak jsem ta slova ze sebe postupně soukala a převalovala jsem je různě na jazyku, tak jsem zjistila, že jsem do věty ještě nezařadit sloveso, a tak mu zbylo místo už jen na konci věty. Byla z toho lingvistická perla.
Ani ryba ani rak
Čeština je krásný jazyk, o tom není pochyb. Jsem proto moc ráda, že jsem ho naučila i svou dceru, protože mi to připadá zvláštní, když se někde doslechnu, že Češi žijící v zahraničí své děti češtinu neučí. Myslím, že je to hrozná škoda. Je sice pravda, že se dceři v Kanadě moc česky mluvit nechce, ono po pravdě ani mně moc ne. Člověk je trochu líný tvor už od přírody, co si budeme nalhávat a přepojovat denně mezi dvěma jazyky je docela dřina. Když už tedy člověk najede na jeden jazyk, tak už se mu moc přepínat nechce. Z toho všeho přepínání sem a tam ovšem vznikají i velmi komické situace. Já na dceru začnu mluvit česky a dopovím jí to anglicky. Další větu začnu anglicky a jedno slovo řeknu česky. Dcera dvacet minut mluví jen anglicky a najednou začne mluvit česky a takhle pořád dokola. Je to s těmi jazyky opravdu zábava.
Kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem
Od té doby, co mluvím dvěma jazyky, si připadám, že jsem nějak dvakrát, a také cítím, že jsem díky angličtině mnohem lépe naladěná. Bude to asi znít divně, ale angličtina mě tak trochu spasila. Její znalost mi pomohla se otevřít novým obzorům, nabídla mi před tím netušené možnosti a díky kurzům a seminářům, které jsem v Kanadě a USA absolvovala, jsem získala potřebné sebevědomí. Naučila mě milovat samu sebe a okolí, díky ní jsem mohla pochopit i některé mé životní lekce a zažila ty nejkrásnější lidské chvíle.
Pokud tedy právě nyní váháte, jestli s nějakým novým jazykem také začít, tak už neváhejte, ale začněte! Bude to sice na začátku velice náročné a bude to občas i bolet, ale když vydržíte, tak vás čeká krásná odměna. A to, že se vám to začne časem také trochu motat, tak to je spíše zábava.
Moc vám přeji, ať máte pevnou vůli, odhodlání a nadšení se do toho pustit, a ať vám nově nabyté jazykové znalosti přinesou také spoustu radosti a samé krásné chvíle!
Best of luck!
A na závěr ještě jeden krásný citát.
Angličtinu potřebuji, abych mohl jednat s filmovými producenty, francouzštinu, abych se domluvil s krásnými ženami, a italštinu, když se ránu říznu při holení. Vittorio De Siza
