Nedáme si chvíli "odfrk"? Je to tu samá politika. Co takhle chvilka pro zasmání? Prý je to zdravé. Tak co? Tak vstupte:-)
Pár let, jsem v jednom větším moravském městě produkoval svátky města.
Součástí těchto svátků, které trvaly 7 dnů, byl i tzv. „Crazy day“- cílová skupina cca 14 - 35 let.
Byl to vždy produkčně i finančně náročný den.
Jednou z mnoha atrakcí, tohoto hudbou a adrenalinem zahuštěného dne byla i „Velká šlehačková bitva“
Odehrávalo se to tak, že proti sobě stála dvě cca 20 členná družstva, s připravenou šlehačkovou municí a na povel se tyto dvě skupiny do sebe pustily.
Cílem bylo co nejvíce umazat šlehačkou krále družstva protivníka a naopak chránit si od ušpinění krále vlastního.
Hraje se tak dlouho, dokud se nespotřebuje veškerá šlehačka.
Pravda, občas některá „bomba“ dopadla i mezi diváky. To však vždy vyvolávalo nadšení zvláště těch, kteří se zásahu vyhnuli a šlehačkou potřísněni nebyli.
Někteří, dokonce po minulé zkušenosti tu pak stávali připraveni v prvních řadách, oblečeni do pláštěnek.
Příhod, kterou Vám chci popsat, se odehrála hned na prvním ročníku.
Představte si, obdélníkovou arénu, ohraničenou jen těly diváků a uprostřed cca 40 natěšených šílenců připravených na sebe plácat šlehačkou.
Střih/
Po chodníku kráčí v dokonale padnoucím obleku chlapík, podnikatel, úředník, manažer?
Říkejme mu, náš člověk.
Nevnímá okolí, vykračuje rázným krokem a kouká do země.
Někde na kraji města, jistě musel zanechat drahou, naleštěnou limuzínu.
Je zamyšlený a soustředěný, snad nad body nadcházejícího, možná obchodního jednání, kráčí s diplomatkou ruce.
Tu však najednou před sebou zpozoruje překážku.
Tou překážkou, je hradba těl, za kterými občas vzduchem cosi prolétne.
Náš člověk nemá na vybranou. Jeho cíl je právě tam, za tou masou lidí.
„Dovolíte?“, dovolte prosím“, pardon“, „děkuji vám“,“s dovolením“.
Pomalu, odhodlaně se prodírá davem, až k místu, kde tlak davu najednou jako zázrakem poleví.
Z ničeho nic, stojí s přihlouplým výrazem ve tváři, uvnitř arény.
Nechápe, kde se to ocitnul.
S údivem se rozhlíží a jako ve zpomaleném filmu, nevěřícně zírá, na polonahá, šlehačkou pomatlaná těla, mihající se kolem něj.
Zraky diváků, se upírají už teď jen na něj, v dychtivém očekávání následujících vteřin.
V tu chvíli, jako by se čas zastavil, dech přihlížejících i hluk na náměstí.
Ve zlomku vteřiny si náš člověk uvědomí, že tohle asi nebude jeho šťastný den!
Než jeho tělo stačí zareagovat na signál z mozku - povel k útěku……..
Je POZDĚ!
První dávka šlehačky přistává na jeho rameni a vzápětí druhá.
Roztéká se pomalu po košili, vázance, pak klopě drahého obleku.
Stojí tam uprostřed osaměle a ohromeně sleduje tu pohromu.
Výraz jeho tváře, se během vteřin proměňuje, nejdřív do udivené, pak zoufale plačtivé, až k finální, bestiálně, zuřivě brunátné.
„TY HÁÁJZLÉÉ“ zařve lvím hlasem. A…..udělá tu největší hloupost, jaká by Vás napadla.
Otočí se k davu, požádá starší paní s malým děvčátkem v pláštěnce, aby mu pohlídaly diplomatku, a pustí se do pronásledování domnělého, šlehačkového, zločinného útočníka.
Co následovalo potom, jistě tušíte. Obě družstva ztratila zájem o krále.
Vždyť mají před sebou přímo ještě neposkvrněného a čistého,…. co, krále, CÍSAŘE!
Abych Vás neunavoval detaily.
Vysílený, od šlehačky celý mastný, si náš člověk odevzdaně od paní s holčičkou v pláštěnce, vyzvedne diplomatku a za mohutného potlesku diváků, se stejnou cestou co přišel, vrací zpět. Zřejmě k té své naleštěné limuzíně.
Já se však nejvíc zasmál, až když mne pak oslovil jeden známý, novinář a ptal se mne: „ Kdes ho sehnal?“ „To FAKT vypadalo jako doopravdy“
