Mrtvé duše pana B - „příběhy z natáčení“

Nedáme si chvíli "odfrk"? Je to tu samá politika. Co takhle chvilka pro zasmání?  Prý je to zdravé.  Tak co?      Tak vstupte:-)

Opera „ Mrtvé duše“, se hrála v jednom divadle Většího, nejmenovaného města, na přelomu let 1978/79 a to, asi jen 3 měsíce.

Nejsem dostatečně fundovaný, abych odborně posoudil toto hudební dílo „sovětského“ skladatele Rodiona  Konstantinoviče  Ščedrina

Zájem diváku byl extrémně malý. Divadlo, na těchto představeních zelo prázdnotou a obsazena na těch pár reprízách, byla jen sedadla v prvních řadách.

Hrálo se to v letech, kdy většina lidí sovětskou, kulturu moc nemusela.

Opera Mrtvé duše, je poměrně náročná, nejen pro posluchače, ale v určitých momentech, i v sólových partiích.

Nepamatuji se, kolik tato opera měla repríz, ale vím, že pro určitou část souboru to byla docela legrace.

Proč?

Už na prvních zkouškách docházelo u některých sólistů k problémům s nástupy svých partů.

Jeden z nich, vážený sólista a profesor, říkejme mu „ náš člověk B“,  to nezvládl nikdy.

Jeho vstup byl vždy se zpožděním. Byla to jen jedna věta, ale nikdy ji nezazpíval na místě, kde měl. Na zkouškách to vzbuzovalo potutelné úsměvy u kolegů a podezřívám i dirigenta že to nakonec vzdal. Jeho part byl totiž v takovém komplikovaném úseku, kde se v jednu chvíli vystřídá mnoho nástupů a do toho zpívá sbor a orchestr zní naplno.

Prostě kakofonie, ve které by se ani čert nevyznal. Dalo se to přehlédnout. I když on, „náš člověk B“, nastoupil někdy i půl minuty po té, co už měl mít odzpíváno. V tu chvíli, se škleby kolegů sólistů, i sboru, znovu a znovu  objevovaly ve tvářích.

I když „náš člověk B“ , měl v této opeře pouze tento jediný malý vstup.

Vždy přišel hodinu před představením, oblékl se do kostýmu, pečlivě nalíčil a vystoupil.

I napadlo nás, několik ze sboru, že se jeho part naučíme. Dokonce trojhlasně!!!

A ve chvíli, kdy má skutečně zaznít, tak jej odzpíváme na premiéře za něj.

Režijně to bylo tak, že : „náš člověk B“,  prudce vyběhne zleva, ze zákulisí, doběhne až na střed jeviště a tam, směrem k divákům naléhavě vyzpívá tuto větu: –  „Číííčikov něeeekde však musí býýýt beezpochyyby“  -   s vyděšeným výrazem, pak zase velmi rychle odběhne, tentokrát pravou stranou, do zákulisí.

Pro vysvětlení, hudba i děj se v tu chvíli proplétá zmatenými duety, trii, kvartety a jednotlivými sólovými výstupy, v popředí na jevišti stojí 10 sólistů a za nimi celý sbor.

Střih/

Premiéra….

V prvních řadách sedí kritici, VIP hosté a těch pár diváku, co nechtěli nechat propadnout abonentní předplatné. I když se jedná o premiéru, hlediště je poloprázdné.

Proběhla první půle představení.

Hudba je v některých okamžicích, pro běžného diváka natolik nepřehledná, že se na tvářích v prvních řadách, kam se dá z jeviště dohlédnout, zračí znuděnost a jistá únava. 

Blíží se naše chvíle, nikdo o záměru zazpívat part pana B neví. Tu přichází ta chvíle!  Dirigent ukáže taktovkou nástup do místa, kam již měl vběhnout „náš člověk B“  .....ovšem že tam není, ..... stojíme tam mi!  Je nás osm, členů operního sboru a s patřičným patosem zní trojhlasně : “ Číčikov  někde však musí být bezpochyby“  .......... Pro některé na jevišti, je to šok!

Dirigent, starý a velevážený pán, v údivu pozvedá obočí, ale v koutcích jeho úst je patrné chvění.

Nemůže však teď ani na vteřinu popustit uzdu.

Na jevišti totiž nastává postupná, lavinovitě se šířící katastrofa.

Opera je jako rozjetý vlak. Nemůžete ho zastavit a znovu rozjet, bez katastrofického fau paux.

Mezi sólisty na jevišti,  jsou někteří, co mají jistou slabinu, ta je taková, že jakmile je někdo při zpěvu rozesměje, neumí to pak zakrýt a jejich výkon se hroutí. Bohužel, v tuto chvíli se na jevišti nacházejí všichni čtyři!

Výraz dirigenta je vražedný a směrem k sólistům šlehají blesky.

Pro mě, je však fascinující pohled na diváky v prvních řadách.

Přihlouple se usmívají, těkají pohledy po celém jevišti. Netuší, co se tu vlastně stalo, mají ve tvářích nechápavý úsměv a snaží se přijít na kloub tomu, proč se to celé nějak rozhodilo.  Proč někteří  sólisté lapají po dechu a obracejí se zády, a pak v úmyslu pokračovat, znovu vyprsknou a zase se odvrátí. Proč doposud jako hodinky zpívající sbor, vynechává.  Znáte to, když se ostatní řehtají a popadají za břicho a vy se jen přihlouple culíte?

Na jevišti se zatím situace částečně zklidnila. Ti otrlejší sólisté, na svých zodpovědných bedrech podrželi, drkotající se vlak, sbor už zase zapadl do standardu a jede podle not. A řehtající se sólisté, postupně nacházejí ztracený text i noty.

Ve chvíli, kdy si jistě oddechl i dirigent, přesvědčen, že již opět pevně drží  celý soubor na

uzdě  ...............................prudce vbíhá na jeviště ......................"náš človek B"!

ČÍÍÍÍÍČIKOV NĚKDE VŠAK MUSÍÍÍÍ BÝÝÝT BEEEZPOCHÝÝBY"  ječí na forbíně, tak jak to má v partu a odbíhá v pravo do zákulisí.

Netuší co po sobě zanechal!

Vše se bortí jako domeček z karet. Vlak se nakonec po asi minutové agónii opravdu pomalu zastaví. Všichni si uvědomují, ten průšvih a hrozící pokutu.

Do ticha které poté na vteřinu nastalo,  se  z orchestřiště ozvalo :   „TO JE  MAGOR CO?“

Nakonec se to dohrálo a kritika to nezmínila.  A i když jsme si to pak už legálně, trojhlasně odzpívali na derniéře, tak už to taková legrace nebyla.

Hezký den.