Jak jsem si vyzvedl vánoční dárek.

Nedává vám to smysl? Je to trochu divné, ale stává se to. A jsem za to rád. A teď už popořádku. Fotím a velkou část svého volného času trávím za hledáčkem fotoaparátu. Tedy ranní a večerní čas, tak jak by to krajinář měl dělat.

 A v tomto koníčku mne podporuje i má žena, která tím pádem ví, co mne nejvíc potěší. Podle toho pak vybírá dárky pro mne. A tak jsem k Vánocům dostal účast na fotokurzu v Pieninském národním parku. A opět s fotografem krajin Michalem Baladou. Pochlubil jsem se kolegovi, se kterým občas vyrazíme za východy Slunce. Ten se zkusil následně přihlásit  a proto jsme koncem května vyrazili ve dvou, autem směr Vel’ký Lipník. Navigace nás vedla přes Polsko. Dálnice mají pěkné, ale opravují a tak nám cesta místo 7,5hodiny trvala 10,5 – prostě PECH. Nic se nestalo, dorazili jsme včas na západ Slunce. Pokud nějaký byl, my jsme ho neviděli, okolo nás byly těžké dešťové mraky a Slunce nikde. Nakonec se spustil i déšť. Naskákali jsme do aut a vyrazili zpět k penzionu. Chtěli jsme se dostat co nejdříve do postele, ráno budeme vstávat v 3:30.

Usínám rychle a stejně rychle i zvoní budík. To je taky nápad jet fotit v době skoro nejdelšího dne. Ale co pro hezkou fotku musím něco vydržet. Za pár minut se scházíme u aut a vyrážíme auty na místo focení. Tam jsme za pár minut, ale je tam tak hustá mlha, že musíme výš. A tak se husím pochodem vydáváme na pomezí Slovenska a Polska, odkud by měl být nádherný výhled na Tatry. Za 45minut chůze po rosou zmáčené louce přicházíme k vytipovanému místu. Jenže mlha je i tady a nejen ona, ale i oblačnost, se rozhodla nám zhatit focení. Čekáme asi 40minut a pak zklamaně odcházíme k autům.

 Po krátké cestě k penzionu jdu pod sprchu, plynule přecházím na snídani a už v 8hodin ležím v posteli a snažím se dospat to, co mi z rána chybí. Nakonec jsem spal 2 hodiny. Je pracovní den a tak až ztlumený, přesto mi telefon několikrát zazvonil. Z postele jsem se vyhrabal v 11:45 a od 12:00 jsme měli domluvenou přednášku o úpravě fotek. Ta trvala skoro až do 17hodin, kdy jsme se šli převléknout a o pár minut později už vyráželi vstříc dalšímu pokusu o focení. Tentokráte jsme mířili na polskou stranu, konkrétně na vrchol Trzy Korone, odkud je nádherný výhled na údolí Dunajce a případně i slibované Tatry. Výstup cca 500výškových metrů jsme zvládli za necelé 2 hodiny. Výhled z malé plošiny byl dech beroucí, ale počasí se opět rozhodlo nás poškádlit a ukázat nám nepříliš pěknou tvář. Chvilku už to vypadalo nadějně, ale mraky nad Tatrami a posléze i na západě, vystavily stopku pro naše focení. Cestou zpět jsme se párkrát na vlhké cestě jen tak tak vyhnul pádu. Po příjezdu na penzion jsme se snažili dostat co nejdříve do postele. Budík byl nařízen na 2:30 a na spánek zbývalo méně než 4,5hodiny.

Ráno jsem budík málem rozšlápl, vždyť jsem před chvílí usnul. No nic, vstávám, vařím čaj do termosky a ve 3:00 se scházíme s ostatními před penzionem. Krátká cesta na Lesnické sedlo a hurá stejnou cestou po rosou zmáčené louce na vrchol Rabštín (842mnm). Po příchodu na místo, zjišťujeme, že ZASE NIC. Tedy: mlha je, ale Slunce je bohužel za souvislou oblačností a tak po hodinovém čekání zklamaně odcházíme zpět k autům.

Další dopolední program je jasný: sprcha, snídaně a spánek. Scházíme se vyspinkaný ve 13 hodin a učíme se spojovat panoramata. Opět až do odjezdu na další fotopoint. Tentokráte už nenáročný přesun na louku pod Trzy Korone. Tady už se na nás štěstí, alespoň z části, usměje. Slunce, mráčky to vše je v pohodě, jen viditelnost není úplně na 100%, ale i tak exponujeme záběr za záběrem. Spokojeni pak odcházíme k autům. Už nás čeká poslední ráno a všichni doufáme, že se konečně vydaří. Opět usínáme co nejrychleji, budíček je znovu v 2:35.

Ráno je v automatu a ve 3:15 vyrážíme k vrcholu Rabštínu. Jen už nejdeme všichni, 2 kolegové se rozhodli fotit z Lesnického sedla a tak nás stoupá a potí se jen 7 statečných. Ale tentokráte jsme za několikanásobnou námahu odměněni. Mlhy je sice poskrovnu, ale obloha je jak vymetená a Slunce začíná osvětlovat kraj před námi. Kocháme se, ale nezapomínáme ani fotit a tak je často slyšet jen cvakání závěrky fotoaparátu. Po hodině usilovné fotočinnosti, si ač neradi balíme své „miláčky“ a začínáme sestupovat k autům. Tady se po 45minutách setkáváme s odpadlíky a společně odjíždíme k penzionu.

Už nás čeká jen nudná rutina, balení a pak dlouhá cesta k domovu. Okolo 8.hodiny se navzájem loučíme a každý vyjíždí směr ČR. My to máme bezkonkurenčně nejdál, ale bereme to s humorem. Vždyť jsme si užili báječný víkend s lidmi, kteří mají stejnou „úchylku“. Co víc si přát, vlastně ano přeji : DOBRÉ SVĚTLO, všem.