Cestovní deník - Trek okolo Manáslu část 8. - Stále výše a do nitra údolí

Pro někoho normální dovolená, pro nás obyčejné lidi, zážitek na celý život. To je pro mne několik dnů po návratu z Nepálu, trek okolo Manáslu.

17.  Chumling      2385mnm          4.listopadu  2016             T+7        den 5.

Noc byla plná hvězd. Vstával jsem už v 5:30, ale vzhůru jsem byl už od 5:00. V 6:00 jsem už nevydržel, vzal si „nádobíčko“ a vyrazil fotit. Trvalo dlouho, než se rozednilo. Okolo 6:30 se začaly vrcholky obarvovat Sluncem. Nakonec jsem fotil do 7:00. Pak  jsem rychle zabalil věci a připravil batoh pro nosiče. 

Snídáme poměrně brzo. Už v 7:35 jsme po jídle a užíváme si chvíli klidu. Okolo stolu je veselo, venku je opět nádherný slunečný den, dobře jsme se vyspali, najedli a nic nám nechybí. Ještě se venku pozdravíme s malými kluky, kteří právě vymýšlejí nějakou lotrovinu a vyrážíme na cestu.

Cesta opět stoupá, nabíráme další a další výškové metry. Celou cestu nás doprovází Slunce, které nás pálí do pravé strany, případně do zad. Občas stoupáme v serpentinách. Je to skutečně náročný den. Cesta se neustále drží podél řeky.

Na oběd přicházíme do vesničky Chhokang Paro ve výšce 3120mnm. Za pár hodin jsme nastoupali 735 výškových metrů a den ještě zdaleka nekončí. Objednáváme si pozdní oběd, potřebujeme doplnit energii a sušíme propocené věci. Paní domu má v rohu dvora tkalcovský stav a tká krásné motivy. Začíná být chladno a ač svítí Slunce, sedíme v bundách a ve stínu už je opravdu zima. Je to i tím, že začal foukat opravdu studený vítr, který dost ochlazuje. Než nám přinesou oběd, Radka má přednášku o výškové nemoci. Z výkladu nám plynou určité povinnosti a to hlavně ta, hlásit jakoukoli nevolnost a bolístku. I pouhá bolest hlavy může být příznakem začínající výškové nemoci.

Obědovou pauzu končíme až v 15:30a to nás ještě čekají min, 2 hodiny chůze k dnešnímu ubytování v osadě Rachen Gompa (3305mnm). Cesta se opět mírně zvedá, když extrémů z rána zdaleka nedosahuje. Procházíme několik osad, opět překračujeme řeku. 

Okolo 17:30 zapadá Slunce a okamžitě se prudce ochlazuje.  V souvislosti s mírným větrem je to velmi citelné. Těsně před ubytováním stačíme ještě navštívit největší ženský klášter v Tsum Valley. Jeho obyvatelkami jsou mnišky, kterých tam žije asi 60. Prohlédli jsme si svatyni (samozřejmě bosi), rychle se oblékli a vydali se na cestu k ubytování. Docházíme za tmy a značně promrzlí.

Celkové dnešní převýšení je krásných 920 výškových metrů.

Pokojíky jsou krásné i s přistýlkou (úžasná vlněná deka). S drkotajícími zuby vytahuji péřovku a pokouším se zahřát. Šárka šla objednat jídlo a já sedím na posteli a drkotám zuby. Po chvíli se odhodlávám vyrazit do jídelny. Tam jsem začal filtrovat vodu a to mi moc nepřidalo. Prsty mám úplně zmrzlé. Až po vypití 3 hrnků čaje jsem se trochu zahřál.

Po večeři si šla Šárka lehnout, já ještě objednal snídani a pak vyrazil taky do hajan. I když jsem byl oblečený a ležel ve spacáku i v péřovce, pořád jsem se nedokázal zahřát. I deku jsem přes sebe přehodil, ale stále to nepomáhalo. Zuby jsem drkotal ještě 2 hodiny. Až okolo půlnoci jsem se trochu zahřál a mohl si sundat péřovou bundu. A k tomu jsem musel 2x na WC.  Moc se mi z toho teplého spacáku nechtělo, ale močový měchýř zavelel a já byl nucen poslechnout. Řeknu vám NIC MOC, venku „krásných -5°C“, turecké WC – prostě idylka. Celou noc jsem se pořádně nevyspal, občas mne ještě chytli i křeče do nohou a tak už jsem se modlil aby bylo ráno. A to jsem nevěděl, co mne další den čeká, ale o tom až příště.