Když za hranice všedních dnů, tak s fotoaparátem

V roce 2017 jsem byl na fotokurzu ve Slovinsku. Jak už to u mne bývá, první návštěva, v této krásné zemi, nebyla díky počasí moc úspěšná. Možná za to  mohl pozdní termín  (v listopadu už nebývá mnoho pěkných dnů).  A tak jsme s podobně „postiženým“ kolegou už od jara plánovali tuto fotoexpedici. Poprvé jsme se vydávali do zahraničí sami, bez lektora focení a chtěli si to náležitě užít. Mezi povinné zastávky (Bledské jezero, kostelíky a vodopády), jsme naplánovali i výšlap k jezerům pod Triglavem.

Kolega pečlivě hlídal předpověď počasí a po vzájemné domluvě jsme 11.9. večer vyráželi z České Lípy na cestu směr Bled. Cesta nám ubíhala bez komplikací a tak jsme mohli 12.9. ráno v 6:00 parkovat v Bledu jen kousek od jezera. Blesku rychle jsme vyndali stativy a fotoaparáty a šli k Bledskému jezeru. Tady nás čekal dárek v podobě nádherného svítání, které trvalo pouhých 15minut. Nádherné barvy na obloze, které se odrážely ve vodní hladině, klidné jako zrcadlo, začaly blednout a vlastní východ Slunce už byl pokažen nízko ležícími mraky.

A tak jsme se přesunuli zpět k autu a pokračovali v cestě k Bohiňskému jezeru,kde je výchozí místo cesty k jezerům pod Triglavem. Snídáme, dobalujeme poslední nezbytné věci do batohů a v 8:38 vyrážíme. Čeká nás brutální převýšení po stezce pro partyzány. Během pár kilometrů nestoupáváme 800 výškových metrů.

Ani později k nám není trasa moc příjemná. Neustále stoupáme s batohy o hmotnosti přes 20kg a probdělá noc v autě na síle taky mnoho nepřidává. Naše tortura se končí v 14:40, kdy docházíme k Jezeru v Ledvicach, kde chceme večer a pak i ráno fotit.

Je krásná letní den a my odpočíváme po namáhavém výstupu. Připravujeme si pozdní oběd, nebo brzkou večeři a čekáme na večerní focení. Zatím pofukuje poměrně svěží vítr, který čeří hladinu jezera a znemožňuje odrazy okolních kopců. Večerní focení bylo nakonec poměrně úspěšné, vítr se utišil a hladina byla rovná a klidná jak zrcadlo a v něm se odrážel do ruda ozářený bezejmenný štít Julských Alp.

A tak jsme spokojeně zalézali do připravených spacích pytlů a už se těšili na ráno.

13.9.2018 Noc byla pod hvězdnatým nebem, jen občas se objevila vysoká oblačnost. Jen rosa začala padat velmi brzo a dost nám navlhčila spacáky. Ráno jsme je otřeli ručníkem a zbytek pak dosušili odpoledne v autě. Ranní focení bylo zajímavé, ale úplný zázrak to nebyl.

Nakonec nejhezčí fotku jsme vyfotili skoro náhodou. Napadlo nás vyběhnout na asi 50metrový kopec nad jezerem, odkud se nám otevřel výhled na osvícené vrcholky Julských Alp.

Po východu Slunce a skončení focení, máme opulentní snídani – kávu, čaj, chléb, paštiku, sýr. Pak už nás čeká rachota. Sbalit své věci do batohu a vydat se směr Chata na Choči a pak delší, ale mírnější cestou zpět k autu. Je to cca 1100 výškových metrů. Slunce už začalo pálit a nohy ještě nepřestaly bolet. 

Postupně se krok za krokem blížíme k parkovišti. Po 4,5hodinách konečně shazujeme těžké batohy z ramen a otevíráme náš domov na kolečkách. SLÁVA!! Ramena bolí, nohy protestují, ale mysl je šťastná. Jdeme se opláchnout do potoka, uvařit teplý oběd a šup do auta a hurá na další lokaci. Přejíždím k vodopádu Peričnik, ale bohužel přijíždíme skoro za tmy a tak stíháme jen pár fotek. 

Pak následuje další přesun, tentokráte k vesničce Jamnik, kde budeme přespávat a ráno fotit krásný malý kostelík. Cestu máme okořeněnou topografickým cvičením (část přímé cesty je uzavřena) a tak pomocí map v mobilu nacházím místní jednosměrky, s jejichž pomocí překonáváme uzavřený úsek. Po příjezdu na místo, ještě přebalujeme auto a okolo 22hodiny usínáme.

14.9.2018

Vstáváme v 5:15 po celkem klidné noci. Ač jsme spali v autě přímo u silnice,okolo projelo max. 5 aut. A tak se oblékáme a obouváme a v 5:45 už stojíme, vlastně sedíme za stativy, natěšeni na ranní focení. Ač se počasí moc nevyvedlo, nakonec jsem pár záběrů dokonce i se Sluncem a kostelíkem udělali.

A protože jsme se vyspali jak novodobí nomádi, tak jsme tak i posnídali. I stoleček a židličky našly své uplatnění. 

Po opulentní snídani následovalo opět balení a odjezd. Přesouváme se do Rakouska. Chceme najít nová místa na focení. Nejedeme po dálnici, ale po okreskách. Cestou nám začalo i pršet a okolo 15:30 přijíždíme na Sölkpass. Mlha je jak u Rákosníčkova rybníčku a prší. Pátráme na mobilech po místech na focení. Máme spoustu času a nikam nespěcháme. Naonec přestává pršet až v17:30 a začíná se vyjasňovat. A tak bereme fotovýbavu a vyrážíme na blízkou skalku s výhledem na údolí. Slunce občas vykoukne z těžkých mraků a osvítí okolní stěny za námi. Jak vidíme, v údolí je krásné počasí, ale tady na sedle v 17:50mnm, je to stále divočina.

Po hodině Slunce uteče spát do mraků a my se vracíme zpět k našemu vozu. Vaříme si večeři a už v 20:30 ležíme ve spacácích a nařizujeme budíka na 5:15.

15.9.2018

Budík nás burcuje v 5:15. Ještě chvilku se přemlouváme, jestli opravdu budeme vstávat, ale nakonec rozepínáme teplý spacák a začínáme se oblékat. Po otevření dveří, vidíme jasnou oblohu s hvězdami. To už naše fotografické srdce jásá a hned se lépe vstává. Popadáme fotobatohy s výbavou a hurá na vyhlédnuté místo. Cesta po kraví stezce, za svitu čelovek, je celkem dobrodrůžo. Po 15 minutách už stojíme na vyhlédnutém místě. Na místě ale jsou i mraky a tak chvilku trvá, než je Slunce přemůže. Následná podívaná stojí za vynaloženou námahu. Rudé mraky, osvícený horský hřeben, prostě nádhera. A tak si závěrky našich fotoaparátů neodpočinou.

Po 45 minutách je konec. Mraky zvítězily a uvěznily Slunce ve svém zajetí. To už nám ale nevadí. Hladoví se vracíme k vozu , kde na nás čeká další nomádí snídaně. Po vydatném jídle balíme věci do auta a vyrážíme směr Hallstatt. Čeká nás cca 80km do historického městečka u stejnojmenného jezera. Cestou ze Sölkpassu ještě stíháme na krátko zastavit a vyfotit zámeček v podhůří Alp.

Po dvou hodinách vjíždíme do městečka, parkujeme za tunelem a vydáváme se na pěší prohlídku města. Hallstatt je nádherné starobylé městečko, ale přeplněné turisty. Jediné místo, odkud se fotí ikonický kostel je jimi trvale obleženo. Rozložit tam stativ je v tuto dobu absolutně nemožné.

Snad i proto po 2 hodinách nasedáme do auta a míříme k jezeru Hintersee v Německu. Měly by tam být nádherné výhledy na okolní horské štíty. Po příjezdu k jezeru parkujeme na placeném parkovišti, platíme parkovné a vydáváme se na rekognoskaci terénu. Oblast je to nádherná, bohužel velká oblačnost zhruba v polovině okolních kopců nám  vystavuje stopku. A ani předpověď počasí neslibuje zlepšení.

A tak usedáme opět do našeho ocelového oře a vyrážíme směr domov. Určitě se sem chceme ještě jednou vrátit.

A kam příště? No, lákají nás Dolomity, ale počasí je v tuto chvíli proti nám, ale ještě není nic ztraceno. Doufáme a dál sledujeme předpovědi počasí.