Musím upustit ze svých pocitů, které mne dnes zahltily, tak snad to nebude vadit, že píši i trošku o sobě. Abych řekla pravdu, tak jsem pocity měla smíšené. Bála jsem se, ale zároveň se i těšila. Do Domova pokojného stáří, jsme na praxi nastoupily dvě z našeho kurzu a tak nám přeci jen bylo veseleji. Je to veliké štěstí, když máte vedle sebe člověka, kterého znáte a víte, že v tom nejste úplně sami.
Uvažovala jsem, jestli je tato práce zrovna to co bych opravdu chtěla dělat, ale někde uvnitř mi to říkalo, že ano, jen sem si v té dané chvíli ještě nebyla tím stoprocentně jistá.
U lůžka staré paní jsem stála a pozorovala, jak jsou sestřičky šikovné a jak jim vše jde rychle od ruky a říkala si, jestli i já jednou budu taková.
Bylo mi hned první den umožněno pomoci s ranní hygienou a já to s radostí přijala. Byly jsme v pokoji čtyři a sestřičky mi vše vysvětlovaly, jak mám u čeho postupovat. Bylo už vše upraveno a stařenka připravena a oblečena, ale jak se měla postavit, začala plakat. V tu chvíli mi přelétlo hlavou, že je rozrušena námi, protože nás s kamarádkou neznala, nebo, že jsem snad udělala něco špatně.
Sestra se staré paní ptala proč pláče, protože ji ještě plakat neviděla.
No a já tam stála a nevěděla co udělat a uvažovala jak se v dané chvíli mám zachovat. Kdybych se starou paní snažila uklidnit, mohla bych ji spíše vystrašit. Proto jsem to nechala na sestřičce, která byla přeci jen vhodnější, protože ji už paní znala.
.Chvíli trvalo, než se stařenka uklidnila a na otázku proč pláče roztřeseným hlasem řekla, že to radostí…Vehnalo mi to slzy do očí a šťastně jsem se usmála. Řekla jsem si, že jsem si vybrala správně a měla jsem s toho příjemný hřejivý pocit. Teď už vím jistě, že chci dát starým lidem aspoň trošičku téhle radosti a pomoct jim jak jen to půjde.
