Naše zdravotnictví, vrcholně citlivé politikum a dlouholetý komplex nedořešených problémů. Jako naprostý laik a nezdravotník, který služby tohoto resortu pouze občas konzumuje, jsem se tak trochu zajímal o tento obor a zamýšlel se nad hlavními příčinami stávajícího stavu.
Pokud bereme v úvahu ekonomickou stránku věci, zásadním problémem se jeví prohlubující se nedostatek peněz v systému zdravotního pojištění, generující na jedné straně snahy o omezení hrazených zdravotních služeb a léků a na druhé straně například oprávněné snahy o zvyšování mezd některých pracovníků ve zdravotnictví, udržovaných na nezdravě nízké úrovni. Tuto problematiku samozřejmě nelze nikterak zjednodušit, neboť již páně Miloš Zeman řekl něco jako "Na každý složitý problém existuje řada jednoduchých, všem srozumitelných nesprávných řešení".
Je mi jasné, že se opět snažím kecat do něčeho, čemu "vůbec nerozumím", ale to už je život. Budiž mi ku cti že se nikomu nesnažím svoje názory vnucovat a pokud laskavý čtenář uváží, může samozřejmě kdykoliv přestat číst. Podle mého blbého laického názoru je třeba zdravotní pojištění nejdříve začít chápat alespoň částečně obdobně jako každé jiné pojištění se všemi důsledky z toho vyplývajícími jak pro zdravotní pojišťovny, pro lékaře i pro pacienty. Stávající systém takzvaného zdravotního pojištění totiž není pojištěním v pravém smyslu slova, kdy pojištěný na základě pojistné smlouvy obdrží pojistné plnění v případě že nastala pojistná událost, uvedená ve smlouvě, přičemž je v této smlouvě rovněž stanoven druh, termín, rozsah a kvalita pojistného plnění. Na podmínky této neexistující pojistné smlouvy ani na výši pojistného čí rozsah a kontrolu pojistného plnění nemá pojištěnec pražádný vliv. Důvody jsou jasné, nicméně jsou také jasné základní hrubé nedostatky tohoto tzv. pojištění, které umožňují tento systém nadužívat a zneužívat (a tím pádem ho finančně likvidovat) hned na několika úrovních.
Prvním a základním nedostatkem je naprostá absence systematické kontroly provedených zdravotních úkonů a poskytnutých léků, a to na více úrovních. Od rodičů jsem se dozvěděl, že za první republiky bylo naprosto samozřejmé, že pacient byl povinen každý lékařský úkon či předpis opatřit vlastnoručním podpisem. Pak teprve byl úkon proplacen zdravotní pokladnou. Oba rodiče si nechali před několika lety udělat výpis lékařských výkonů a léků, které byly čerpány na jejich rodné číslo. Ani v jednom případě nebyl výpis v pořádku, pokaždé na něm byly uvedeny některé lékařské výkony nikdy neprovedené. Je tedy pravděpodobné neřkuli zřejmé, že takto vypadá mnoho výpisů zejména starých lidí či třeba dětí, u nichž je pravděpodobnost pořízení si takového výpisu a následná reklamace a stížnost na konkrétního lékaře věcí prakticky nemyslitelnou. A nikdo jiný kontrolu provést nemůže, než pacient. Jak z toho ven? Není to jednoduché, ale myslím si, že jediným řešením je zpřístupnění všech těchto informací pacientovi on-line po internetu. V době, v které se provádí po internetu většina bankovních operací je přece takové řešení bezpečné, laciné a velmi operativní. Za starší lidi či děti by tyto osobní účty mohli kontrolovat jejich pověření příbuzní či známi. Proč tato možnost není ještě zákonně vyžadovaným standardem, když zdravotní pojišťovny mají pro takovouto aplikaci všechny předpoklady i prostředky? To je politika - tomu nerozumím....
Druhou záležitostí je spoluúčast pacientů. Systém, v kterém je "všechno zadarmo", je zcela logicky zneužíván či v mnoha případech nadbytečně využíván, nehledě na skutečnost, že "zadarmo" - alespoň co se léků týče - je zejména "to laciné", což je jeden z paradoxů našeho zdravotnictví. Lék za 15 Kč je proplacen zcela a vždy a na drahý potřebný lék pacient doplácí pravidelně třeba několik set. To přece není princip pojištění, to by mělo právě krýt větší a zpravidla neočekávané výdaje. Na druhé straně pobyt v nemocnici včetně hotelu i plné penze zcela "zdarma". Druhý extrém. Pobyt v nemocnici by si měl pacient zcela normálně platit, zdravotní pojištění by mělo krýt zejména výlohy za léčení a léčebnou péči. Další extrémy - za zuby platíme desetitisíce, za brýle platíme desetitisíce. Chiméra "zdravotnictví zadarmo", která zde přežívá z dob komunistické totality, je totiž dlouhodobě "politicky chráněná", i když ve skutečnosti již dávno zadarmo není. Žádná politická strana totiž nechce riskovat hlasy ve volbách a systém skutečně změnit směrem k adresnější a aktivnější spoluúčasti pacientů s konečným cílem zkvalitnit tuto péči. Přitom je to podle mého blbého názoru tak jednoduché. Příklad: 50 Kč za návštěvu lékaře v ambulanci, 100-200 Kč za jeden den pobytu v nemocnici (lůžko,jídlo), atd, atd. "Ne. To nejde." -říkají naši zvolení představitelé. A myslí si: "Ti chudí by nás nevolili."
Třetí bolestí zdravotnictví je podle mého názoru - nevím jak to správně nazvat - pevně vyžadované absolutní rovnostářství v kvalitě a rozsahu poskytované péče (jejíž rozsah i kvalita je ovšem nejasná a diskutabilní). Dlouhodobě zakořeněný axiom, který se stejně hromadně obchází například formou sponzoringu a stejně neplatí všude. Pokud obdržím zubní náhradu zdarma či si mohu koupit zuby za 10 či 100 tisíc, pokud mohu obdržet brýle zdarma či si mohu koupit brýle za 10 či 20 tisíc, a je to zcela v pořádku, nevidím jediný důvod, proč by si pacient nemohl koupit lepší ubytování či jídlo v nemocnici, proč by si nemohl legálně zaplatit lepší čočku do oka či lepší kloubní náhradu či lepší pooperační lék atd atd.
Další věcí je, že lidé, kteří do systému zdravotního pojištění platí, by měli mít nárok na určitý jakýsi osobní účet pojištěnce, z kterého by se takovéto "nadstandardy" třeba částečně hradily. Nemám ambice výši takovéhoto účtu kvantifikovat či popisovat a řešit všechny navazující problémy a vazby. Jako princip se mi to ale zdá v zásadě správné a řešitelné. Je to samozřejmě velmi citlivá záležitost, zdánlivě porušující deklarovaný princip absolutní solidarity v oblasti zdravotního pojištění a poskytování zdravotní péče. Spravedlnost a solidarita ovšem podle mého názoru spočívá spíše ve správné a jednoznačné definici a nastavení a dodržování toho, na co se tato solidarita a rovnost vztahuje takovým způsobem, aby byla absolutní solidarita skutečně (a ne pouze na papíru) zachovávána na určité žádoucí úrovni. Myslím si ale, že je zcela zřejmé, že ne všichni za tohoto stavu mohou mít tu nejdražší kloubní náhradu za 200 tisíc, že ne všichni budou mít v nemocnici k obědu minutky. Těm, kteří si chodí k zubaři pro nové zuby či nosí brýle nebo kontaktní čočky, je to jasné už dávno.
Problémů a pro mne nejasných souvislostí a vazeb je v systému našeho zdravotnictví mnoho. Tento příspěvek si neklade v tomto směru žádné ambice na jejich řešení, je pouze názorem na podle mého názoru jedny z klíčových problémů, které bych možná souhrnně nazval "absence kontroly" a "aktivní spoluúčast pacientů". Uvítám jakékoliv další názory na danou problematiku či osobní zkušenosti.
( článek byl rovněž zveřejněn na www.jiricisar.com )
