Co chybí v protikorupční strategii? To hlavní.

K diskusi o protikorupční strategii vlády je třeba zmínit jeden zásadní prvek, který v tomto materiálu zcela určitě chybí.

Radek John se včera při komentování kauz s kupováním hlasů před volbami mimo jiné zmínil, že je třeba definovat, co to vlastně je vlastně kupování hlasů, zda to není nakonec i to pivo na předvolebních mítincích některých stran. Touto poznámkou se dotkl podle mne zcela zásadních ale - bohužel - nediskutovaných a legislativně zcela neřešených postupů volebních stran ve volební kampani, které lze podle mého názoru také nazvat korupčními, a podnítil mne k napsání tohoto článku.

Jak vlastně chápeme korupci a co si pod ní představujeme? Asi ne všichni to samé. Toto slovo je totiž možno chápat všelijak a s různou šířkou či mírou tolerance či naopak bez výjimek. Co to vlastně je korupce ? Pokud se omezíme na korupci finanční, lze ji chápat jako přesun peněz od člověka, který peníze má (nebo jimi disponuje) k jinému člověku, který je nemá ale který by je chtěl a je schopen z titulu své funkce tomu prvému za tyto peníze poskytnout nějakou výjimečnou službu, která mu poskytne nějakou podstatnou výhodu. To ale není všechno. Kupování služby je věc běžná a zcela v mezích zákonů. Korupcí se služba stává ve chvíli, kdy platící osoba získá čerpáním této služby podstatný osobní prospěch výrazně převyšující cenu služby a to na úkor jiné osoby nebo skupiny osob. Co na to například wikipedie ?

Korupce (latinsky corrumpere = kazit, oslabit, znetvořit, podplatit) je zneužití postavení nebo funkce v politice, veřejné správě, hospodářství, k osobnímu prospěchu. Opakem korupce je integrita. Korupce postihuje politiku, hospodářství i společnost. Může být jak drobná nebo velká, organizovaná nebo neorganizovaná. Vyznačuje se podplácením, úplatky, vydíráním, zastrašováním, privilegii, neoprávněnými příjmy a jejich vyžadováním, udělováním přízně nebo protežováním. Politická korupce nakonec vede ke kleptokracii – vládě zlodějů, loupežníků (doslovný překlad) – kdy už odpadá i předstírání poctivosti, upřímnosti před veřejností.

Nezaškodí občas nahlédnout i do encyklopedie, abychom nebyli denně masírování pouze masmédii a ohlupujícími sliby a výmluvami politiků. Pokud totiž promítneme těchto několik vět zcela pragmaticky definujících korupci a způsoby korupčního jednání do metod volebních kampaní hlavních politických stran, až překvapivě tento popis sedí právě na průběh volebních kampaní. Úplatky (pivo, zrušení 30 Kč u lékaře, atd.), zastrašování (Paroubkem), privilegii (studium zdarma, výhody pro toho a toho,..) atd. se staly naprosto běžnou součástí volebních kampaní. Účelem tohoto jednání je samozřejmě zisk nejvyšších politických funkcí, v kterých je mimo vysokých příjmů mnoho možností k zisku dalších materiálních i dalších legálních a nelegálních benefitů. Korupce jako vyšitá.

A co je na tom nejlepší - politici, kteří se takto chovají, nezaplatí na toto zkorumpování voličů zpravidla ze svého ani korunu (mimo některých senátorů), vše je paradoxně zaplaceno z peněz daňových poplatníků, které jsou každoročně v hojném množství přerozdělovány parlamentním stranám podle jejich zastoupení v parlamentu a senátu - vloni to bylo například už více než miliarda.

Proto si myslím a jsem přesvědčen, že pokud má tzv. protikorupční balíček opravdu splnit to, co má v názvu, nesmí opomenout ten největší a permanentní korupční proces, který je páchán na nás všech, přesněji řečeno na těch voličích, kteří na tyto korupční nabídky slyší. A že je jich nemálo! Bez pojmenování a narovnání těchto organizovaných velkých korupčních procesů je vše jen zástěrka, slupka bez obsahu, hra na protikorupční vojáky, demokratické kulisy, zastírající faktickou kleptokracii.

Jak si to představuji v praxi? Není to až tak složité, jako to vypadá. Souvisí to s bolavým problémem financování politických stran a také s tématy volebních kampaní. Krátce řečeno - jedná se o dvě skupiny protikorupčních opatření:

1. Politickým stranám by měl být odejmut či alespoň podstatně zredukován hlavní důvod korumpovat voliče. Tím důvodem jsou každoroční tučné příspěvky parlamentním stranám ze státního rozpočtu. Strany by konečně získaly skutečnou motivaci k získávání nových členů svými myšlenkami a idejemi. Nejde o nic nového, tuto motivaci pro nábor nových členů totiž dlouhodobě používají všechny neparlamentní politické strany. Jinou legální možnost nemají. Parlamentní strany tuto motivaci v podstatě nemají. Mají naopak obavu z toho, že jejich strana už nebude dál existovat jako uzavřený klub jakýchsi politiků z povolání.

2. Zároveň by měla být pod trestní hrozbou zakázána politicko-korupční témata ve volebních kampaních. To jsou témata přímo se dotýkající peněženek každého z nás. Jestli mi politik např. slíbí, že když ho zvolím, zůstane mi v peněžence po každé návštěvě o 30 kč více když jej zvolím, je to korupční nabídka. Pokud ji přijmu, dopustil jsem se spolu s politikem politické korupce. Politika by měla být (bohužel není) zejména a primárně o hospodárné, efektivní a účinné správě věcí veřejných a ne o našich peněženkách. Přímé či nepřímé finanční sliby komukoliv by měly být ve volebních kampaních naprosté tabu, neboť paradoxně právě jejich vyslyšením voliči instalují do funkcí správců zpravidla prospěcháře a zloděje. Předkládání takovýchto slibů je účinnou politickou zástěrkou na očích voličových, která jej odloudí od rozhodování dle skutečně podstatných politických témat. Zástěrkou, která jej nasměruje od rozhodování o prosperitě a rozkvětu kraje či státu k pouhé iluzorní maximalizaci obsahu vlastní peněženky, jejímž „vedlejším efektem“ jsou ovšem příslušná nezanedbatelná politická korýtka.

Ukazuje se, že mnoho z nás se od prvních svobodných voleb v roce 1990 v podstatě vzdalo možnosti svobodné volby politické ideje a nechává se ochotně nepřímo korumpovat většinou nesplnitelnými sliby politiků, kterým jde ovšem zejména o moc a osobní prospěch na úkor daňových poplatníků. Jako voliči jsme zlenivěli, neumíme či nechceme rozlišovat při volbách strany podle síly jejich idejí a osobních kvalit jejich reprezentantů. Rozhodujeme se většinou velmi povrchně, a to podle toho, co nám osobně slíbí, jak často je vídáme v televizi či v novinách, jak jsou nám osobně sympatičtí. Necháváme se opakovaně politicky korumpovat, zase uvěříme slibu o reformách, které už tolikrát nepřišly. Necháváme politiky dlouhodobě drancovat a zadlužovat veřejné finance a bez uzardění připravujeme svým dětem budoucnost zadluženou až po uši… Toto je ten nejdůležitější a zásadní korupční problém našeho státu.