Koukáte někdy do svého osobního archivu? Co za dokumenty tam máte? Co se událo před jednou dekádou? A co ještě dříve? Co můžeme najít ve vlastních archivech? Co ukládáme hluboko a zamykáme do tajných sejfů..?
Bojíte se archiv otevřít a raději zapomenete číselný kód nebo zahodíte klíč? Někdy se pak lépe žije, ale jde to napořád? Přijdou stejně časem badatelé… Ať už jsme to my sami, nebo někdo, kdo se nám chce přiblížit. Některým nakonec sami rádi sejf otevřeme a (někdy) jsme rádi, že vypustíme kostlivce ze skříně. Někdy je totiž fajn podívat se kostlivci do očních jamek. A co můžeme najít v archivech našich srdcí, vrásek a vzpomínek?
Vnější archiv – Naše vrásky.
Jak stárneme, tak se vráskám na povrchu těla neubráníme. Někdo si jich nevšímá, někdo je s nimi smířen, někdo si jich všímá a snaží se je zamaskovat, někdo je řeší a snaží se jich zbavit. Já byla z těch nevšímavých, než jsem byla donucena si se zrcátkem těsně před obličejem přiznat, že už je mám taky. A slušné. Nicméně si z toho i tak moc nedělám. Však už mi bylo třicet, tak co bych chtěla. Vrásky jsou ukázky toho, že normálně žijeme. Většinou se jim přisuzuje, že jsou ze starostí, ale tak jednoznačné to přece není. Vrásky se tvoří mimikou v obličeji a přece se pořád jen nemračíme.
Přistoupila jsem na to, že vrásky mám a začala jsem hloubat nad tím, jak jsem k nim přišla. Na prvním místě budou asi obličejové grimasy. Dělám je odmalička, byla jsem na to často pro jejich občasnou nevhodnost upozorňována, a to jak v pubertě, tak v dospělosti. Nikdy jsem nedokázala mít "poker-face". Druhým nejčastějším tvůrcem mých vrásek bude legrace. Měla jsem prozatím to štěstí, že jsem se v životě dost nasmála a to mi jistě pár těch vějířků a dalších ozdob tváře přidalo. Nelze se proto na ně zlobit. Zkuste se podívat do zrcadla a nejdříve se zamračit, a pak se zasmát. Uvidíte, které vrásky převažují. Je trochu zvláštní přát někomu vrásky, ale přeji vám, ať jich máte z úsměvů co nejvíc.
Vnitřní archiv – Naše duše.
Někdy vráska naskočí a může se vrýt hlouběji, než by se zdálo. Někdy se kromě tváře vryje třeba i do srdce, když se na to podíváme povrchněji, tak třeba do peněženky. Do té se nám vryly s dopisem, který dorazil z plynáren. Nebylo nám oznámeno navýšení záloh, proto splátky za pár měsíců narůstaly, a pak hups: rovnou po nás chtějí přes dvacet tisíc. No, to je slušný "zářez". Po čase ho však lze vyrovnat, urovnat, zahladit, doplatit. Na dovolenou se pojede jindy. Horší je to s vráskami na srdci a na duši.
Před nějakou dobou si u nás nad dveřmi stavěl ptáček hnízdo. Každý den jsme ho s dětmi pozorovali, a ač bylo jasné, co nám časem jejich bydlení nad dveřmi přinese, ani nás nenapadla varianta, že bychom hnízdo shodili. Byl by velký paradox, kdybychom zničili hnízdo na našem vlastním novém hnízdě, které si také teprve budujeme. Sledovali jsme, jak si ptáček nosí kousky trávy, klacíčky, rozeznali jsme ho mezi ostatními ptáčky na zahradě. Už jsem si chystala noviny, které budu na schody přede dveřmi pokládat, aby škody nebyly takové a ptačí e-e se lépe odklízelo. Ale všechno je nakonec jinak. Myslím, že ptactvu se vrásky na obličeji netvoří, ale na srdci se zřejmě jedna - nebo spíš tři - vrásky utvořili na srdíčku po jedné větrné noci. Vyšla jsem na před dveře a na zemi leželo skoro celé hnízdo a kolem tři rozbitá vajíčka.
Možná si jen vybral špatné místo, možná to tak mělo být, některé věci se prostě nedozvíme a stanou se. A udělají vrásky nám, stejně jako ptáčkům. Ten náš pak lítal kolem a nevěděl, co se stalo. Hnízdo i vajíčka jsou pryč. Věřím, že si postaví hnízdo jinde, určitě si časem poradí. Ale musím se přiznat, že jsem pustila několik nejen ptačích slz s ním. Pochopila jsem, proč jsou děti bez vrásek, když mi synek, kterému jsem tuto událost po tajném odklizení šetrně sdělila, řekl: "No jo no, ale tak si pořídí jiný vajíčka."
Obličej je naší kronikou
Došla jsem k tomu, že ne deníky a mozek, ale to náš obličej je jako kronika. Co píšeme a co si pamatujeme, vše je přirozeně pokrouceno vlastním pohledem a poCity. Ale vrásky, to je to pravé písmo, kterým máme zapsané své zážitky, naše radosti i starosti. Proto nemám ráda, když si někdo výrazně a uměle nechává zasahovat do své tváře, mění tak svou minulost, mění sám sebe v někoho jiného. Došlo mi, že možná proto mám tak ráda staré lidi. Strašně se mi líbí jejich vrásčité obličeje, strašně ráda naslouchám jejich příběhům ze života. Příběhům, které mají vepsané ve tváři a příběhům, které tak rádi sdělují někomu, kdo o ně má opravdu zájem. To se pak usmívají a někdy také pláčou a po jejich vráskách jim různými směry tečou slzy. A jsou krásní a chtějí vás držet vrásčitou rukou a obdivují vaši pleť (téměř) bez vrásek.
Není důležité nemít vrásky, je důležité mít někoho, komu o svých vráskách můžete vyprávět. Někoho, kdo vás bude držet za ruku a třeba vás i po té vrásčité ruce s láskou pohladí.
