Koupila jsem synovi rohlík za dvacku. Podotýkám, že uvnitř nebyl ani kousek párku. Pamatuju si, když stál rohlík dvacet halířů. Mlíko korunu čtyřicet. Halíře dnes ukazuju dětem a mají pocit, že jsou to mince z pravěku. Když jsem jim řekla, že jsem se narodila v minulém století, smály se ještě ze spaní.
Stejně jako když jsem jim nedávno v rámci prázdninového programu ukázala audiokazetu. Čtyřletá dcera, která umí zručně ovládat dotykový telefon, netušila, o co jde. O tři roky starší syn s menzovním íkvéčkem na to po chvilce uvažování přišel. A následně trochu nechápavě kroutil hlavou a mumlal si něco o dinosaurech. Naštěstí jsem zjistila, že to není jen u nás, pubertální syn o mé kamarádce a jejích přátelích (včetně mě) nemluví jinak než jako o fosíliích. A my mu vlastně dáváme za pravdu, když společně předvádíme nadšené scény v antikvariátech při mazlení se se stoletými knihami a on opět kroutí hlavou (jako jeho o deset let mladší kopie v podobě mého syna) s e-čtečkou v ruce. Já mám vlastně ráda staré nejen knihy.
Ráda cestuju v čase zpátky nejen na stránkách. Často listuju příběhy kronik – psaných, ale i vyprávěných. Proto tak ráda mluvím s lidmi, kteří staré časy zažili. S nehranou chutí jim naslouchám. Ráda a raději občas přeskakuji čas, kdy jsme se měli „totálně totalitně skvěle“ a zajímá mě doba masarykovská, prvorepubliková, ale i válečná (přestože, nebo právě proto, jsem pacifista).
Před pár dny jsem se svými pětaosmdesátiletými přítelkyněmi řešila, s čím si hrály jako děti. Dlouho přemýšlely. A to mají hlavu ještě zcela v pořádku a to, že jim občas nějaké to slovo ne a ne přijít na jazyk, je věc čistě technická. Nakonec daly dohromady, že to byly kuličky, máminy měchačky, měly panenku, hrály si na písku a s domácími zvířaty. Povyprávěla jsem jim, co všechno se dneska pro naše drobátka dělá. Vzhledem k tomu, že nemají vnoučata, byly dost v šoku, když jsem popisovala téměř funkční kuchyně, pohyblivé zvířecí roboty a vrtulníky na ovládání. Naše vzájemné informace bývají často oboustranně překvapivé, a(le) vždycky zajímavé. Každý týden tak já cestuji zpátky v čase a své o půlstoletí starší dámy zvu do budoucna.
Tohle léto jsme ale doma skočili v čase víc, než se čekalo. Najednou se pohybujeme v úplně jiném až futuristickém světě. Anebo v čase povodní, kdy základních lidských nedostatků nelidsky zneužívají někteří dobráci obchodníci a potřebné nedostižné zboží prodávají trojnásob draho. Ač nejsme v záplavové oblasti a je celkem sucho, zakotvili jsme totiž najednou v čase, kdy chleba je za šedesát korun, rohlík za dvacet a kilo mouky za stotřicet. Přestěhovali jsme se do nového světa. Do světa bez lepku. Přestože jsme ubrali jednu surovinu, finančně musíme silně přidat. Jo, svět je plný paradoxů. Současný i ten minulý. Do budoucna to asi nebude jinak. A na to, co bylo, se rychle zapomíná, nebo se to zkresluje a je to škoda. To není klišé, to je fakt.
A za pár let mě bude – ač s pochopením životaběhu - mrzet, že léto a léta tak rychle běží a o onom čase setkávání s prezidentem Masarykem už nebude mít kdo vyprávět. Už si o něm budou vyprávět na onom světě. Kéž i já budu mít za padesát let jako stařenka sílu s úctou vyprávět (snad bude chtít někdo starou bábu poslouchat) o tom, jak jsem kdysi v létě 2014 potkala a naslouchala vyprávění pánů Olbrama Zoubka a Miroslava Zikmunda a dvěma úplně neznámým obyčejně úžasným ženám. A připomenu i rohlík za dvacku.
„Po kolika bude rohlíček, milostivá..?“
