Vlastně nebyl jeden. Byly tři. Každý jiný. Tři během dvou měsíců. Na množství to není moc. Na obsah a význam možná až příliš. Na(ne?)štěstí jí byly dávkovány relativně postupně. Jako by někdo ve vesmíru tušil, že potřebuje na strávení jednotlivých kousků aspoň pár dní.
„Přestanu chlastat.“ Měla už taky dost, takže jenom pokývala hlavou. „Ale tohle ještě dojedeme,“ obejmul průhlednou kamarádku, a pak z ní nalil poslední dva panáky. Plus něco vybryndal mezi. Skleničky od hořtice jim dopřály pořádnou lampu, rozhodně to nebyl šizenej podmírák z baru na Míráku. Zasmál se té slovní hříčce ve vlastní hlavě, ale hned zvážněl v představě, že už tam radši ani nepáchne. „Jsou poslední. Už nikdy.“
Zarazila se, teprve pochopila, že to poslední myslí s velkým „P“. Zeptala se ho, proč to vlastně dělá. „Nemůžu myslet, nemůžu pracovat, nemůžu nic.“ Vždycky byl takovej od zdi ke zdi. Nedokázal si dát tři panáky a dost. Buď do němoty, nebo nic. „Říkals, že za střízliva nelítaj múzy.“ Ale lidi výsledky náletů jeho múz milovali a chtěli po Pavlovi pořád další a další. Kritika si občas smlsla, ale veřejnost a fanoušci na něj nedali dopustit. Zamyslel se: „Byl jsem střízlivej, když jsem to říkal?“ Zasmála se, protože nevěděla. Ale dá se říct, že spolu nebyli střízliví skoro nikdy, takže ta šance byla minimální. „Třeba dělám dobře jenom napitej, tak budou pisálci nadšený, když mi to třeba už pak nepůjde…“ Hodil do sebe skoro decku vodky. Závěrečnou. „Popravdě… Jsou nadšený z toho, jak jsem hroznej, i když mi to celkem jde.“ Sebekritika mu nikdy – na rozdíl od sebevědomí – nechyběla.
Setkávali se tak dvakrát do roka a vždycky to dopadlo stejně. Měla na sebe nejdřív vztek, že kývla, když věděla, jak to dopadne a věděla, že zítra musí do práce. Byla totiž zvyklá být relativně zodpovědná. Ale jeho hlas zněl tak naléhavě. „Pozejtří už bude pozdě…“ Lehce vyděšeně se ho zeptala, jestli se nechce zabít. „No, jestli jo, tak to asi bude dost pomalá a krutá smrt.“ Zasmál se. Taky krutě. Potom prostě nemohla říct Ne.
A dopadlo to, jak čekala. Do práce samozřejmě dorazila s kocovinou a její oblíbená opatrovaná to po pár minutách postřehla. „Copak?“ Jen si položila ruku na spánky a zaklepala, aby naznačila bubeníčky v hlavě, zvedla oči v sloup a povzdechla. „Zas ten panák? Ještě jsi to neskousla?“ Než Marii vysvětlila, že ji nebolí hlava z toho pitomce, co jí poslal před dvěma týdny do háje kvůli tomu, že mu vadili její kamarádi, už jí vyprávěla o svém druhém manželovi a jeho podivné představě o ženských povinnostech a možnostech. Ale ani při vyprávění zkušená žena nezahálela a jednala celkem akčně a prakticky.
„Co brufen, ten vyléčí všechno!“ Marie sahala do jediného šuplíčku, který měla po ruce. Odmítla, protože znala reakci, hlava by ji sice přestat bolet, ale potíže by se přesunuly do břicha. V rychlosti povyprávěla svěřenkyni o včerejším setkání. To, že sice šlo taky o panáka, ale tentokrát toho tekutýho, pobavilo obě. Čeština je krásná za střízliva i v kocovině. Nechtěla se moc shodit, tak ubrala počet nalitých hořtic. Díky zmínce o skleničkách se Marie rozvzpomínala na vývozní sklo a hru se skleněnkama. Bylo to osvobozující, nechtěla řešit ani ty včerejší panáky, natož tamtoho panáka.
A pak Marii napadlo, že v tomhle stavu je potřeba zavodňovat. „Vy mi tu taky furt nutíte pití, prej ať nejsem dehydrovaná. Nebo dehydratovaná, já nevím. Každopádně mě nalejváte a řekla bych, že si to někam zapisujete. Snad z toho budou i grafy.“ Představa, nedaleká byrokratické realitě je rozesmála. „Je načase zlepšit tvůj graf, děvče.“ Chtěla jí posloužit, ale neměla dost síly zvednout poloplnou konývku. „Příšernej kýč, ale s historií.“ To říkala o všem, co odmítala vyhodit. A že toho bylo. Byla jednou z posledních, kdo si s sebou do důchoďáku mohl vzít věci z domova. Věci jako opravdu věci, pak už to bylo spíš jen raneček a hurá na hromadný vejminek. A tak tu Marie měla starou almaru, co vrzala až na chodbu. Čtyři obrazy, o kterých říkala, že jsou to originály v ceně desítek tisíc. A pak tisíce maličkostí. „Chudák, co to po mně bude vyklízet,“ říkávala o svém celoživotním majetku se škodolibostí i bolestí v jednom.
Nalévali jí konývku pořád po menších dávkách, aby ji unesla. Stejně vybryndala půlku na stoleček. Postupně se zvyšoval počet tekutiny vybryndané kolem a snižoval obsah čaje nalitého do skleniček. Pousmály se tomu. „Bejt to wisky, olíznu stolek,“ povídá Marie. „Já vím, já asi taky.“ Pohlídla na opatlaný stoleček s nalepenými drobky od sušenky a vůbec jí ta představa nepřišla nechutná. „Takhle se to aspoň odmočí,“ dodala, praktická to žena. „Jsem jako babička, co? Myslím ta s velkým B, ale ta skákala přes plot, do toho já mám daleko.“ Nechtěla, aby příliš litovala svojí viditelnou a každým dnem se zvyšující nemohoucnost. „Jenže tý babičce bylo asi tak padesát, ne?“ To je fakt, pobavilo je, jak se společně dokážou vysmát klasice.
Přitom obě milovaly čtení a často o něm mluvily. Někdy Marii i předčítala, jak jí knížky postupně těžkly v rukou. A pejprbeky odmítala sečtělá číst. „To už jsem ti říkala, kolik knížek mi doma zbylo?“ Mariino oblíbené téma. Pokývala hlavou, ale věděla, že vyprávění nekončí. Postupem týdnů mohla tohle vyprávění dokončovat za Marii. Nejdřív slova, pak i věty, když nešly z pusy ven. A jak jí nešly slova, nešlo jí už zvednout ani skoro prázdnou konývku. „Nějak plná, co?“ Pokývala souhlasně hlavou a nalila oběma panáka nasládlého nápoje sama. Že to byl její poslední v životě, to se dozvěděla druhý den dopoledne esemeskou. Na tu chvíli přečtení nezapomene, stejně jako si dodnes pamatuje, kde byla a co dělala, když umřela princezna Diana a když spadly Dvojčata.
Hrozně ráda bilancovala, nejen na Nový rok, i po kratších než ročních úsecích. Ale tentokrát nebyl výsledek bilancování nic moc. Byla během pár měsíců chudší o jednu opravdovou a jednu domnělou spřízněnou duši. Bohatší o pár serepetiček, který se nedají vyhodit. Vždyť mají historii. Byla o něco střízlivější v pohledu na konec. Pochopila, že všechno, ale úplně všechno jednou skončí. Napadlo jí jediné: Asi je čas si/se nalejt. Prvního panáka. Prvního dnešního panáka. Prvního panáka nového života. Nebo by to bylo lepší bez něj? Ale kdo to má vydržet…
