Co mají společného senior, lékař, cyklistika, vegetariánství, káva a hudba? Je to začátek vtipu? Nebo politicky nekorektní, společensky nevhodná a kohokoliv urážející otázka? Nebo zcela obyčejná, lidsky zvídavá otázka? Anebo je to ještě úplně jinak?
Je to mnohem snazší, než se zdá. Všichni a všechno výše jmenované mají společné to, že prvního října mají „svůj den“. Nevím, proč jim nebyly nedopřány dny samostatné, stejně jako měli včera překladatelé. Asi že těch dnů je málo a oslavenců už moc. Otázkou je, kdo je dal dohromady tak, aby to vypadalo jako začátek vtipu. Anebo jako zvídavá otázka. Možná vybízející k diskuzi, nebo k hádce nebo k zamyšlení. Podle toho, jak to kdo vezme. A podle to, kdo a proč ji položí.
Na podobně více či méně náročné otázky odpovídám už roky. Nejsem tisková mluvčí žádné nadnárodní společnosti, jsem jen máma. A děti kladou někdy takové dotazy, že se zapotím až na volantu (statisticky je – netuším proč - nejčastěji kladou v autě). Když začal synek s přímými dotazy, jak jsem vzpomínala na to nekonečné dokola se opakující „proč“. To byly zlaté časy. Na pokročilejší otázky typu „Kde bydlí zloději?“ se odpovídá už složitěji.
Čím jsou děti větší, tím těžší je najít na jejich otázky odpovědi. Berou je totiž vážně. Otázky i odpovědi. My rodiče máme nebezpečně důležitou funkci, děti nám totiž na začátku zcela důvěřují. Takže naše odpovědi jsou pro ně prostě nová pravda. Proto také ve školkách a školách vznikají hádky, kdy každé dítě přichází s jedinou (=rodinnou) pravdou, a diví se, že kamarád má „jinou“. Tomu se říká seznamování se se společností. Nejde jen o to naučit se společně si hrát, ale taky společně spolu vyjít i přes rozdílný názor. Často to sice v začátcích končí bojem, ale v dětství je to tím, že ještě nevíme, jak jinak za vlastní pravdu bojovat.
Horší jsou aktivní dětinské útoky v dospělosti. Horší jsou ale i jiné varianty, které mnozí používají. Raději se stáhnout do ústraní (tzv. předposranost, omlouvám se, ale lepší a výstižnější slovo ještě asi nebylo vymyšleno), do více či méně milosrdné lži nebo se vydat do nově oblíbeného anonymního útoku přes klávesnici. To je to pravé hrdinství. Jako bychom neměli dost let na to, abychom se naučili diskutovat a komunikovat na nemlátící se podpásové úrovni. Mnozí dospělí by se potřebovali vrátit do školky a naučit se, že „tohle se nedělá“. Bojovat za vlastní pravdu ano, ale mírovými a korektními prostředky. Však i můj oblíbený spisovatel Fulghum tvrdí, že všechno, co je potřeba do života, se člověk naučí v mateřské školce.
V pubertě pozice vzývaného rodiče na nějaký čas otočí. Z pohledu dospívajícího tenhle člověk najednou naopak chrlí samý nesmysly. Je dobře si uvědomit, že dochází na zlom a naši milí si hledají vlastní pravdu, vlastní odpovědi. A ty se mohou lišit od těch našich. A není to snad dobře? Není to lepší, než aby slepě následovaly náš příklad a neměli vlastní názor? Jasně, udělají nějaké boty, ale pokud to nejsou boty typu zaslepení podivným vůdcem, tak jdou správnou cestou. Nakonec si najdou své postoje a dost často si uvědomí(me), že se od těch rodičovských zas tak moc neliší.
Vzory totiž fungují. Myslím na to denně, když žiju, teda vychovávám. A samozřejmě ne dokonale. Taky dělám boty. Jen doufám, že ty boty nešlapou na ničí důstojnost a svobodu. Vážím si lidí a jejich názorů, nejsou-li tupé. Nejsem totiž zase ovce, abych táhla se stádem. Mám svůj rozum. Jasně, mám z toho občas potíže a kladu korektní otázky, na které se těžko hledají odpovědi, ale tak to podle mě má být. Nemlčet, když se děje něco, za co by nás ve školce pokárali. A pak po kom to ty děti mají.
P.S. aneb Abychom nekorektně nezapomněli
Milí páni doktoři, až dneska přijedete z práce na kole, dopřejte si v klidu po těch letech zasloužený odpočinek aspoň doma. Pusťte si hudbu a nechte si naservírovat kávu a zapečenou dýni s jáhlami a ořechy. Je to přece Váš den!
