Když se řekne Á, má se říct i Bé. A když se něco slíbí, tak se to má splnit, i když o nic moc vlastně nejde. Jsem stále ještě ten staromilec, který dodržuje slovo (a naivně to očekává i od ostatních), a tak přicházím s druhým dílem ze svých lovů. Tentokrát jsou to na první zdání obyčejnosti. Ale na druhé zdání už to tak podle mě není. Je to jako s lidmi, člověk by někdy neměl dát na první dojem. PoSuďte sami.
Popravdě by jinak i ta „I.“ ztratila smysl, kdyby nenásledovala „II.“ A co další na řadě - „III.“? Rčení „do třetice všeho dobrého…“ mi zůstává v hlavě, trochu už i ve fotopřístroji, jak potkávám zajímavá usedátka, ale tentokrát nic neslibuji. Zůstanu lovkyní laviček v utajení. Protože všeho moc škodí. Člověk si na la(h)vičkovou závislost lehce zvykne, tak nebudu riskovat veřejné ohrožení, stačí, že to chytlo mě. Užijte si druhá posezení a jejich ne-obyčejnost nechám na vašem posouzení.
P.S. Abych neopomněla dotazy v komentářích z předchozího díla/dílu, tak: pro obě fotoalba byla na lov použita fotopalba. A oprýskanost? No, na jednu stranu je to umělecky zajímavé a fotogenické, na druhou stranu rozhodně smutné a nehygienické.
A komentář k závěrečnému fotu: to je tak velké posezení, že ač vzezřením židle, vejde se tam lidu jako na lavičku (jen je potřeba si povyskočit či si šplhnout).
