„Jsem už stará, co?“ Povzdechla jsem si svému osudovému muži, když jsem před měsícem narozeninově otevřela oči. Čekala jsem útěchu. „No, jsi dost stará…“ Povídá manžel. To překvapilo, protože jsem od něj zvyklá na jinačí zacházení. Ve všem mi to sluší, nikde nejsem tlustá, už vůbec ne ošklivá a ani nemám děsný účes (což s mými experimenty bývá někdy opravdu na pováženou). Láska vlasy přenáší. Přenáší však láska i spravedlivá, ale nemilosrdně se zvyšující čísla v kolonce „věk“?
„Jsi dost stará…“ řekl mi nebojácně podruhé, pohlédl do mých vějířkovitými vráskami ozdobených očí, neštítivě mě vzal za ruku s počínajícími stařeckými skvrnami a odvedl do kuchyně. „Jsi dost stará na to, abys myla nádobí ručně.“ Postavil mě před hlavní narozeninový dárek. Krásný stříbrný elektrospotřebič, který doplnil několikaletou díru v naší kuchyňské lince. Myčku jsem si přála už delší dobu, ale dřív jsem prý ještě neměla dost odmyto. Je fakt, že jsem s touto domácí prací začala docela pozdě. Jako dítě jsem moc času ve dřezu a v kuchyni celkově nestrávila. „Jen si hraj, dokud můžeš,“ říkala mi moudře maminka.
Když mé moudré mamince bylo dvaatřicet, vyrobila jsem jí z modelíny číslovku „32“, kterou jsem umístila na modrý plastový talířek z dětského nádobíčka. Upozorňuji, že mi bylo osm let, byla jsem vesnické dítě, navíc to byl rok před Sametovkou – to jen obhajoba mého daru. Byla jsem v tu dobu na své dílo samozřejmě náležitě pyšná, nicméně dnes už chápu, proč na to moje milá koukala se slzami v oku, a pak vzala ta dvě číslice a vyměnila jejich pořadí. Se dvěma školními dětmi si tehdy ve dvaatřiceti připadala stará.
Dneska, po ehmehm letech, mi často opakuje, že už by mladá (tzn. v mém věku) být nechtěla. Když se tak trápím výchovou a jen v mlze tuším, co mě ještě asi čeká, začínám rozumět. Nicméně číslovku mi nikdo předloni nevytvořil, loni by to bylo nošení dříví do lesa a letos – i kdybych se té roztomilé potěchy dočkala – bych samozřejmě číslovky ani náhodou neobracela. 43? Nejsem sebevrah. Nepřivedu si infarkt nebo doživotní tiky v oku kvůli malé číselné hrátce. Těch osm let života by mi chybělo. Skočila bych navíc rovnou do dvojité puberty vlastních dětí a takový náhlý šok bych neustála. Dá jim tolik práce, aby nás – rodiče - na to postupně psychicky připravily. Leč někdy marně.
To se ti vrátí na dětech. Snad stovky let omílaná, stále nezmýlená a variabilně míněná věta. Může to být jak požehnání, tak výhrůžka. Vím už nadvakrát, že je makačka dítě přivést na svět. Je to ale jednorázová akce. Po pár měsících (nebo letech) se z toho celkem vzpamatujete. Z výchovy se nevzpamatujete zřejmě nikdy. Tuhle fušku k porodu ani nejde přirovnat. A to jsem já coby teprve sedmiletá matka v kategorii vychovávajícího začátečníka. Nechápu, kde my mámy (nebo aspoň většina z nás) bereme tu míru a zdrženlivost, abychom vlastní děti nesežraly. Nejdřív láskou a něhou, a pak uštváním a naštváním. A pak zase srdcervoucí láskou. A pak zase nervydrásajícím naštváváním (se). A tak se to v různých intervalech neustále střídá. Je to od zdi ke zdi. U jedné stěny řve nebo zlobí jako čert a u druhé stěny spinká nebo se tváří jako andílek.
Co z toho vyplývá? Pocuchané nervy nám život zkracují a upřímný smích zase roky přidává. Stejně tak se říká, že s dětmi především postarší rodiče mládnou a zároveň právě na rostoucích dětech vidíme, že klišé „jak ten čas letí“ není žádné klišé, ale čistokrevná pravda. Takže suma sumárum věkově zůstáváme rodičovsky zhruba na svém.
Nejsem nějaký obzvláště bilanční typ. Je mi 34. Nic na tom není, ale pravdivě to přiznávám naposled. Následujících pět let se chystám ve spojení se svým věkem používat stejnou číslovku. Poté prohlášení buď prodloužím, nebo udělám velkou kulatinovou párty. Uvidím, co příroda za těch pár let udělá s mým vzezřením, a která varianta tedy bude uvěřitelnější.
Nedávno mi totiž jeden moc hezký, sympatický, moderní, spolehlivý a kvalitní přístroj v tělocvičně změřil metabolický věk na 19 let. Sice jsem ztratila šanci vyhrát několikaměsíční soutěž díky postupnému mládnutí, ale už to, že moje tělo se cítí o patnáct let mladší oproti realitě, je pro mě velká výhra. Vnitřní, osobní, nezištná. Sice díky tomu přijdu o první cenu, což je wellness víkend, ale já se už díky tomu faktu cítím well. Velká pravda bude, že na matričním věku asi fakt nezáleží.
Měla jsem o sedmdesát let starší přítelkyni - jakkoliv divně to může znít. A jakkoliv mohou následující slova znít jako další klišé, byla to prostě tak, že „na věku nezáleželo“. Obě jsme rády četly, měly jsme stejný smysl pro humor, stejné životní názory a postoje. A to přesto, že ona se narodila za první republiky a já za Husáka. A to přesto, že já byla dvacetileté telátko a ona zkušená žena. V tuto chvíli by sama sebe vztahově k telátku pojmenovala sarkastickým humorem zcela jinak. Bavilo mě, jak si dokázala dělat legraci ze všeho, včetně sebe. Včetně smrti.
I když to může znít morbidně, moc ráda vzpomínám, jak jsme si spolu daly posledního panáka (vody), a za pár hodin mě zanechala na pozemském světě a odebrala se do „věčných lovišť“, jak sama pojmenovávala svoji blízkou budoucnost. Naučila jsem se jí to nerozmlouvat. „Myslíš snad, že jsem nesmrtelná teta?,“ reagovala, když jsem zpočátku oponovala. Řeči o smrti jsem se nejdřív snažila bagatelizovat a tu s kosou odhánět ze dveří i z témat. „Myslíš, že když o tom nebudu mluvit, tak neumřu?“ Jasně, že měla pravdu. Postavila mě před hotovou věc. Představila mi smrtelnost. Bořila tabu pro mě do té doby s věkem i smrtí spojené.
To je konec, přátelé
A tak je závěr mého zamyšlení a rádoby bilancování jasný a slovům mé milé staré přítelkyně blízký: „Je fuk, kolik ti je, hlavně to nikdy nesmíš přiznat.“ A já cítím, jak se shůry souhlasně pochechtává.
