Zajímavě nevídaná akce se uskutečnila na začátku letošního října v Lidicích. Díky Dobrovolnickému centru Kladno mělo 15 zájemců z řad dobrovolníků možnost zažít dnes už zcela ojedinělé okamžiky. Ač nebyly rozhodně veselé a radostné, byly přínosné a srdceryvné.
Dobrovolníci v Památníku Lidice
Nově podzimně byl akreditován program DCK Dobrovolníci v Památníku Lidice, který v současné době zahrnuje práci šesti dobrovolníků. Ti vypomáhají na různých odděleních památníku. Jednou z dobrovolnic je i Kateřina Hládková. K této aktivitě má opravdu blízko, je totiž vnučkou paní Emílie Chválové, která byla jedním z Lidických dětí. Paní Emílie se po návratu z německého Sassnitz, kam byla zavlečena a dána na převychování, nesnažila na své zážitky zapomenout, ale naopak společně s dalšími přeživšími vyprávěla na besedách po celé zemi.
Po její smrti se Kateřina Hládková i nadále, možná i o to intenzivněji, věnuje osvětě o Lidicích a osudech jejích občanů, kterým datum 10. 6. 1942 změnilo život.
Písemné vzpomínky
Nejmladší z 203 lidických žen, poslaných nacisty do Ravensbrücku, byla Jaroslava Skleničková (rozená Suchánková). Stejně jako několik dalších z 143 navrátivších se lidických žen se i ona se snažila o to, aby se na hrůzný čin vypálení Lidic a války jako takové nezapomnělo. Napsala vzpomínkovou knihu „Jako chlapce by mě zastřelili“. O jejím osudu tehdy nerozhodlo jen to, že byla dívka, ale také věk. Pouhé tři měsíce ji oddělily od osudu 82 dětí, které byly zavražděny v Chelmnu. Díky nim byla v šestnácti letech zařazena mezi dospělé ženy a poslána do Ravensbrücku. Dozvíme se příběh obyčejné dívky z poklidné vsi, která musela najednou hodně rychle dospět, a to v doslova nelidských podmínkách.
Z úst pamětnic
Jen o pár let starší jsou poslední dvě ze tří žijících lidických žen, které se také věnovaly tomu, aby se na hrůzný čin vypálení Lidic a války jako takové nezapomínalo. Miroslava Kalibová (rozená Suchánková) a Milada Cábová (rozená Říhová) již kvůli pokročilému věku besedy pořádají zřídka, ale udělaly si čas a přijaly dobrovolníky v Oáze, lidickém domově pro seniory. Ti tak měli kromě komentované prohlídky muzea a pietního území opravdu unikátní příležitost slyšet vyprávění přímo z úst pamětnic. Měla jsem tu čest také se tohoto setkání zúčastnit. Přestože jsem rozhodně nebyla neznalá lidické historie, tento přímý zážitek byl pro mě neuvěřitelně silný. Jakkoliv povedeně napsaná kniha nepředčí slova od přímého účastníka. Ale protože roky běží a pamětníků ubývá, je moc dobře, že se spousta vzpomínek napsala a natočila. Prohlídku muzea a vyprávění z úst lidických žen alespoň zprostředkovaně díky dokumentu, vysílaném v rámci expozice, bych doporučila – a také doporučuji – všem. Zavírání očí před minulostí je stejně nezdravé jako její lakování na růžovo. O popírání reality ani nemluvě.
Jsme (ne)poučitelní?
Přesto je pravda to, čím ženy zakončily své vyprávění. Nejprve vysvětlily, proč se rozhodly nepokusit se noční i denní můru ze své paměti vymazat, ale naopak otevřít oči co nejvíce lidem:
„Aby se na ty hrůzy nezapomnělo, a aby už se nikdy neopakovaly.“
Nicméně vzhledem k tomu, že i v pokročilém věku mají obě pamětnice přehled o celosvětovém dění, musely k tomu bohužel dodat:
„Ale jak to vypadá, lidstvo se zdá nepoučitelné…“
Já osobně bych v první řadě poslala do muzea podívat se ty, kteří ještě dnes hajlují a přijde jim to chytré či vtipné či správné. Myslím, že by i největším cynikům s běžným inteligenčním kvocientem padla brada a svoje jednání si pro příště rozmysleli.
