Je normální i v dospělosti jimi občas být. Není však normální je bít. Je hygienicky normální je mýt. Je relativně normální je občas neumýt. Je prostě normální je mít. Ale mělo by být normální je i nemít. Kdo není zamotán, ať zvedne ruku. Tohle klubíčko je ale ještě to nejmenší k rozmotávání. A kdy jindy se rozhodnout do dětského tématu vmotat, než na jejich Mezinárodní den.
Nechci se dnes motat okolo otázek babyboxů, umělých oplodnění, interrupcí či adopcí, ač i na to všechno mám svůj (někde jasný a někde stále ještě ne zcela ujasněný) názor, ale to třeba až jindy. Tentokrát nitka tudy nepovede. Zajímá mě ona možnost, kterou dnešní společnost ještě příliš neumožňuje a nepřijímá bez mručení. Jde o ono svobodné rozhodnutí v srdci i v hlavě, jestli se člověk vůbec chce stát rodičem.
Za poslední roky jsem se totiž posunula v postoji vůči těm, kteří (spíš které) se přiklonili (takže přiklonily) na stranu nerodičovskou. Prostě (si) říkají a cítí, že si dítě nechtějí pořídit. Mé nově nabyté pochopení nespočívá v tom, že by mě vlastní mateřská role nějak vyšťavila nebo dokonce znechutila. Rozhodně ne. Sama osobně bych neměnila. Považuji mateřství za největší čest, dar i roli v životě. Ale pochopila jsem, že je to mé vlastní svobodné rozhodnutí. A stejnou možnost by měli mít bez pocitu studu a zahanbení i lidé „na druhé straně“. A jejich rozhodnutí by nemělo být společensky stíháno jako nepřijatelné.
Děti!
Mnozí totiž nechápou a hlavně nerespektují, že by někdo mohl chtít a spokojeně žít v rodině, která nemá mezi svými členy dětského zástupce. A tak okolí s přibývající věkem bezdětné ženy (chlapi v tomhle mívají většinou výhodu a jsou oproti druhému pohlaví celkem opomíjeni) začíná postupně šílet a tlačí a tlačí. A často úspěšně. Ono slovo úspěšně by si zasloužilo uvozovky, protože o úspěchu se pak mnohdy mluvit nedá. To už ale nikdo vinu nedává okolí, které tlačilo, ale právě jen ženě, která se nechala ovlivnit. A když podlehne a dítě si pořídí, tak už dají pokoj?
Ani nápad. Když tuhle společenskou zvyklost naplníte, bude okolí (zhruba od třetího dne po porodu) tlačit s novou otázkou: „A kdy si pořídíte druhý?“ V případě, že splníte i tento dnes již nadprůměr, ani to mnohým nestačí a pokládají další dotaz: „A co třetí, když se vám ty dvě tak povedly/nepovedly?“ (dle situace). Anebo pokud jste svět nepotěšili párečkem: „A ještě tu holčičku/toho chlapečka, když máte ty kluky/ty holky.“ Tenhle typ okolí bude tlačit vždy.
Když se v dnešní době žena rozhodne, že nechce mít děti, je pro většinu společnosti divná a sobecká. Ale není snad divnější a sobečtější dítě si pořídit, protože „se to čeká“, a pak nenaplnit vztah matka-dítě? Samozřejmě se říká, že je lepší jakákoliv matka, než žádná matka. Ale to jsme už zase jinde. Jde o nárok na tu chvilku předtím, než člověk (zde stoprocentně žena) je těhotný. Jde o to, jestli to chce.
Děti?
Určitě je někdy lepší být skvělou tetou (a je úplně jedno, jestli pokrevní nebo spřátelenou), než nešťastnou a nepovedenou matkou. Ta může napáchat (vědomě, nevědomě i podvědomě) spoustu škod. Jako by nestačilo, co napáchají matky, které děti chtějí. Je třeba přijmout fakt, že ne každý děti chce. A společnost by nerozhodné i rozhodnuté měla respektovat a ne nutit k přetváření se. Ale dělá to. Zřejmě z důvodu, aby pak tyhle matky (a mnohé jiné, včetně těch, které děti chtěly a třeba si s nimi pak jen nevědí rady) mohla osočovat ze špatného mateřství. Zbytečná snaha, špatné matky se stávají i žen, které děti chtěly.
V jedné bajkovité pohádce se snaží ježek naučit létat ptáče. Přirozeně mu to nejde a on s hlavou v dlaních pláče, že je špatná matka. Jak často mi to připomíná mě samou, kdy nevím, kudy dítě správně směrovat. Teď už jsem celkem s mateřskou rolí smířená a vím, že prostě někdy nevím. Ale dobře si pamatuji ty mučivé chvíle zoufalství v prvním roce života mého prvorozeného dítěte, kdy jsem si často kladla otázku, jak mi můžou dítě svěřit, když vlastně pořádně nevím, co s ním! Naštěstí pomohla láska a příroda. A moje vlastní maminka. S tou často vedeme debaty na téma dětí a péče a výchovy nebo aspoň pokusů o výchovu. Ve zkratce řečeno většinou docházíme k závěru, že hlavní je dítě/děti milovat. Ale každý nemá v sobě tenhle druh lásky, a tak by neměl být k uměle vytvořené nepřirozené lásce nucen.
Každý je jiný. A v tom je svět krásný a nenudný. Moje dcera je mateřský typ snad od narození. Když si v roce a půl sama vyměnila plenku, pochopila jsem, že má o budoucnu rodinného směru zřejmě jasno. Nyní, ve čtyřech letech, už ví, kterého chlapa chce v dospělosti za muže a za otce svého miminka. A já jí Vojtu Dyka vůbec nevymlouvám, ač jí tím možná do budoucna ztěžuji hledání reálného chlapce či muže.
Děti...
