Máme na něj nárok, máme na něj právo. Máme ho. Obvykle. A obvykle si ho nevážíme. Stejně jako všeho, co je běžné a každodenní. I když jsme o něj dřív bojovali. Ať už my jako ženy nebo my jako voliči. Už vůbec nehledě na nás, lidi. Hlas.
Běžné pondělí. Skoro.
Byl takový běžný pondělní den. Vstala jsem dvacet minut před dětmi, dopřipravila oblečení, předpřipravila snídani a obstarala vlastní hygienu, na kterou pak v ranní smršti, kterou se snažím vést jako klidný ranní rituál, nebude čas. Jak zacinkal druhý, tentokrát dětský budíček, vstoupila jsem do pokoje s vědomím, že pondělní ráno není snadné pro nikoho, natož pro malé spáče a protestanty. Pronesla jsem milou dobroranku a ačkoliv děti obvykle hned tak napoprvé z postele neskáčou, tentokrát to byly dva čertíci v krabičce. Přeci jen, kdyby vás místo maminčina budil hlas chřaplavého starce… A tak jsem ještě pronesla pár uklidňujících vět, načež i tento (relativně můj) hlas odešel. Neznámo kam. Uchýlila jsem se k šepotu.
Čistá hlava uvnitř?
Hlas, nehlas, blíží se volby. To nepřehlédne absolutně nikdo, jak tak zakopáváme o všechna ta lákadla k dokonalé budoucnosti. Lidského hlasu coby zvuku naštěstí k hlasování není potřeba. Jen si o vás mohou u volební komise pomyslet, že jste nezdvořáci, notorici, nebo máte divnou chorobu, kterou jste právě nakazili celý okres. Stačí lidského hlasu na papíře. A nejlépe při volbě použít čistou hlavu. Bez všech těch letáků a slibů, co jsou na nás denně házeny. Já mám tedy jasno i bez nich. Nikdo přece nevolí podle toho, co nám v posledních (tý)dnech kandidáti řeknou? Nebo ano? Nebo jsou i jiné důvody koho a zda vůbec volíme? Volíme tak povrchně? Je ale vlastně možné vidět pod povrch?
Čistá hlava napovrch?
Nezáleží jen na letácích, které létají vzduchem a ulicemi. Ani náhodou. Jsou i daleko podstatnější rozhodovací modely. Nedoufejte proto, milí kandidáti, jen ve vhodné počasí - je známo, že když je pěkně, lidi jezdí radši na chatu, než aby jeli k urně. Chce to i jiné okolnosti (když opomineme prvotní potřebu pokusit se rozhodnout o dění v zemi/obci). Moje exspolužačka například chodí k volbám, jen když má umyté vlasy. Přijde mi to velmi trefné. Ono to pro mnohé vlastně za větší akci jako je mytí vlasů vlastně ani nestojí (za pravdu mi dávají procenta účasti voličů). A na druhou stranu jít na tak důstojnou akci, kde se fotí (pravda, nás obyčejné to vždycky mine), neupraveně, to by byla ostuda!
Čistá raDost!
Kromě ostudy je to ale zároveň i nový prostor a tip pro kandináty na příště: třeba místo všech možných klobás, piv a kytek začnou rozdávat i vzorky šampónů! Aspoň by se fyzicky rozšířily předvolební pokusy o vymývání mozků. Nemejte mi to za zlé, ale jak přijde den Dé (respektive den Vé), i můj na poslech bezmocný hlas promluví. Ať už jen papírově, nebo i s doprovodem tvořeným hlasivkami. Je otázkou, nakolik silné bude jeho společenství, ale rozhodně toho nebudu litovat. Už jen proto, abych pak měla nárok roky nadávat… Nebo se radovat. Každý den.
Važme si denností.
Važme si obyčejností.
Važme si samozřejmostí.
Važme si toho, že máme hlas.
Važme si, že ho smíme (ne)použít dle svého uvážení.
