Začne to hned po ránu. „Pěknej svetr!“ chválí dcera můj výběr oblečení. Jasně, zašeptám si podezíravě a jdu se okamžitě převlíknout. „Mě bolí břicho, asi bych neměl jít do školy,“ stěžuje si pro změnu synek. Jasně, říkám mu se spikleneckým mrknutím oka, na které nereaguje a odchází do koupelny. Jsem na to zvyklá, hrne se to nás ze všech stran. Člověk se prostě musí obrnit a vydržet. Když to dopoledne syn potřetí zvrací, dochází mi, že ne všechno bude dneska Sranda a opět mi naskakuje husina z vidiny předlouhého dne. Mezinárodního dne paranoie.
„Dorazil ti ten balíček?“ „Ne, jakej?“ A teta po operaci kolene se rozzuřeně kulhá vynadat maloměstské poště (službu má její bývalá spolužačka ze základky), zavolá si vedoucí a stěžuje si na neschopnost a nespolehlivost celé pošty, která nedokáže za celý týden doručit narozeninový balíček její jediné neteři, přičemž mlátí o přepážku potvrzeným Podacím lístkem. A když odbelhává z pošty, je ještě celá rudá, ale zároveň spokojená, že jim konečně po letech řekla to svoje, protože k tomu měla důkaz jak hrom. Vtom cinkne esemeska: „April. Dorazilo.“ No, teta si – april, neapril - může začít zvykat na novou poštu v deset kilometrů vzdáleném sousedním městě.
Klasický Aprílový žertík, kterých je dnes jistě i kolem vás mnoho, a to s různými stupni zlomyslnosti. Jak vidno, i z jedné celkem nevinné legrácky prvního dubnového dne se může stát doživotní komplikace! Anebo také doživotní děs z tohoto dne plného legrácek!
Je to už drahno let, co mi můj chlapec po více než roční známosti zavolal chvilku před schůzkou: „Hele, já už nedorazím.“ Já na to: „Jako dneska?“ On: „Jako nikdy.“ Haha. No jo, je první duben. „To je ale fakt blbá sranda,“ sprdla jsem ho (možná proto už mě nechtěl). Blbý to bylo (pro mé srdce rozhodně), sranda to nebyla. Sranda pak byla, když si to za měsíc rozmyslel. Ale to jsem už já považovala maximálně za opožděný Apríl, a jak zpívá moje oblíbená Helenka (ano, tohle je Apríl!), tentokrát jsem se smála já. Nicméně byl to zlom, kdy jsem začala být k prvodubnovým zprávám podezíravá na druhou stranu. Ne, že by to mohl být Apríl, ale že by to být Apríl nemusel!
Proč mi dnes přišla pozvánka na seminář „Pořádek v hlavě i na stole“!? Je to náhoda, nebo Apríl, nebo se už i veřejně ví, že jsem chaotik a zmatkář prvního stupně, který se potřebuje naučit být pořádnější ve všech směrech, lépe plánovat a programovat? Paranoia vzrůstá! Dnes by bylo lepší nic nečíst, nic neposlouchat. Lehnout si s knížkou Jiránkových vtipů do postele a vypnout telefon. Ale to nejde, musím fungovat, k čemuž patří i nasávání informací. Některé zprávy jsou na hranici. Děje se u nás tolik podivností, že mnoha aprílovým zprávám bych se nedivila, ani kdyby vyšly na světlo světa i v ostatních dnech roku. Proto dnes těžko rozeznávat realitu a aprílorealitu.
Budoucímu králi Británie už lezou zoubky. Omezení na D1. Jágr prezidentem. Hrášek je skvělý do polévek nebo jako příloha k masu. Ani zpráva, které bych se dříve obvykle okamžitě vysmála jako prvoplánovému aprílu, mě nenechá zcela klidnou: Prezident vyhlášen sexy mužem republiky. No považte, když mohl být Paroubek sexy mozkem a bylo to myšleno vážně. Nemluvě o tom, že prezident byl zvolen lidem a je jím tudíž zřejmě milován jak po duchu, tak po těle.
Holografické pražské vystoupení Kurta Cobaina patří k těm průhledným i bez legrace nadruhou, ale rozhodně je zajímavé, že právě on umřel pár dní po Aprílu, letos je to přesně 20 let a já si dodnes pamatuju, jak můj brácha chodil nevěřícně sem tam a říkal, to není možný, to je nějakej blbej zpožděnej Apríl. Následuje informace o baletním talentu trojské gorilí samice (celkem roztomile aprílové, asi že mám slabost pro zvířátka, když tedy nejsou na konci televizních zpráv), a hned poté zpráva od mé oblíbené kavárny: prý mají všechny výrobky ručně vyráběné, bez polotovarů a náhražek. To jako že to tak ve skutečnosti není? Je to jen dnešní Apríl a to, nad čím si s Fair Trade a/nebo farmářským pocitem pochutnávám, je perník z prášku od Vitany?
Ale tak úplně všichni si přece srandu dneska nedělají. Například dobročinný jarmark. Těžko by si dovolili pozvat na akci dobrodince, kteří by doma popadli hračky, oblečení a další přebytečné potřebnosti a vyrazili je nabídnout těm, co je na rozdíl od nich opravdu využijí. A tak by tito bohumilí lidé donesli krabice věcí ke dveřím charity, kde by na ně čekal jen nalepený papír s nápisem „Apríl!“ Tak že bychom alespoň sociální záležitosti odškrtli? Opět těžko, protože třeba taková skupina The Tap Tap, složená z tělesně postižených studentů a absolventů škol pražského Jedličkova ústavu, je známá svým černo-černým humorem, a to zcela celoročně.
Přesto má, doufejme, všechno přeci jen své hranice. Už se vidím, jak paní o holi nabídnu před supermarketem pomoc s odnesením tašek do auta, a pak s pokřikem „Apríl!“ zdrhám pryč i s její desetikorunou z košíku.
P.S. A nejvtipnější mi přijde, že ještě prvního dubna se může podávat daňové přiznání, takže když tam bude chyba – byl to jen Apríl, státe!
