Dnes ráno jsem si u kafíčka přečetl včerejší výborný blog Daniely Kovářové pojmenovaný "Neohánějme se babičkami".
Podle mého názoru autorka v článku popsala situaci opravdu výborně.
Vyznění článku ostatně potvrzuje i jedna z diskutérek:
"Jsem senior a musím s vámi jen a jen souhlasit.Nechceme žít v izolaci zbytek života,takový trest si nezasloužíme.A doufám,že mě zas nějaký inteligent nezačne posílat pomáhat na covidová odd. nemocnic nebo nechávat umřít bez nároku na péči. Do systému jsem přispívala 52 let."
Jiný diskutér ovšem v reakci napsal něco ve smyslu, že každý důchodce, který chodí do nákupáků za "společenským životem", by se měl do konce svého života stydět, protože kvůli ochraně důchodců už skoro rok nemůže většina dětí pořádně do školy, ale důchodcům chybí společenský život .
Autor toho komentáře pravděpodobně přehlédl v článku dle mne hodně důležitou i když kratičkou větičku "Otázkou je, zda o ni stojí."
Podle mého názoru by měl stát maximálně a cíleně ochraňovat právě jenom ty lidi, kteří o to stojí, ostatní nechat normálně žít a neházet plošně všechny do jednoho pytle. Bez ohledu, zda jsou anebo nejsou v rizikové skupině. Každý nechť si to riziko (třeba i po konzultaci s lékařem) vyhodnotí sám, ostatně celý život je o vyhodnocování rizik a nikdo z něj nakonec živý nevyváznem. Kdo se o svůj život bojí natolik, že mu to stojí za přežívání v uzavřeném bytě bez kontaktu s ostatními lidmi, tak by mu měl stát bezpečně zajistit veškeré nutné potřeby pro přežití aniž by ho tím ohrozil. Ti, kdo raději plnohodnotně žijí třeba i za cenu případného rizika zkrácení vlastního života, nechť je jim to také umožněno. Ale nutit celou společnost včetně malých dětí k drastickému omezování kvůli ochraně lidí, kteří o to vlastně sami ani nestojí, je podle mého názoru, mírně řečeno, kontraproduktivní.
A opět si na závěr dovolím zopakovat slova imunologa Jiřího Šinkory:
"Přestože jsem zatím poučený optimista, mám jedno varovné proroctví - tak dlouho budeme nosit na ústech hadry, tak dlouho se budeme navzájem izolovat, tak dlouho budeme zkoušet přechytračit přírodu očkováním těch, co to nepotřebují, až něco donutíme k mutaci s vyšší agresivitou. Je to jen paralela, ale tak dlouho jsme na tuberkulózu tlačili antibiotiky, až jsme z ní vytlačili rezistentní formy. Proč se nedokážeme smířit s faktem, že v přírodě existují mikroby? A pamatujte, největším imunosupresivem je stres. Kdo se bojí, tak si zadělává."
