Jeden diskutér, který se jinde otevřeně přiznal k tomu, že cíleně vyhledává příspěvky moje a ještě jednoho pána jenom proto, aby na nás mohl zaútočit, mi v diskuzi ohledně roušek napsal tato milá slova:
"Jste opravdu pěkný parchant. Ale tohle vím už dávno. Vůbec nejste schopen se vžít do situace druhého. Ani nemáte zájem. Klidně budete chodit bez roušky, protože máte výjimku a vesele ohrožovat okolí, které vás nezajímá. Ať se každý stará, co je vám potom, že to bez tolerance občas prostě nejde."
Jo, má pravdu, budu dál chodit bez roušky proto, že mám výjimku. A tu výjimku mám právě proto, že nošení roušky podle mého odborného lékaře zhoršuje můj zdravotní stav. Ale to už pána nezajímá, on požaduje, abych si vlastní zdravotní stav ničil kvůli někomu cizímu, koho by to možná čistě teoreticky mohlo ohrozit, pokud bych ho vůbec kdy potkal a to i přestože ani nemám žádné příznaky. Pokud bych příznaky měl, zůstanu doma. Zkuste se nad tím prosím zamyslet. On po mně vlastně chce abych "chránil" zdraví druhých i za cenu zdraví mého vlastního. Ale, chránil on takto ohrožené chronické pacienty všude venku i při chřipkových epidemiích tím, že i když mu vůbec nic nebylo, tak preventivně nosil zcela všude roušku, protože co kdyby se s někým takovým náhodou potkal a měl v sobě již vir té chřipky anebo čehokoli jiného? Asi ne, že? Pokud bych se potkal s imunitně ohroženým člověkem, on mi sdělil čím trpí a požádal mne, abych si tu roušku vzal, tak to samozřejmě udělám, stejně jako ji nosím (ale před covidem jsem ji tam nenosil, podobně jako my všichni, to uznávám) ve zdravotnických a sociálních zařízeních, kde je vysoký výskyt nemocných, oslabených a rizikových lidí. Ale nebudu si přece ničit vlastní zdraví jenom proto, "aby co kdyby náhodou".
Pan diskutér sice ostře požaduje, abych se vžil do situace druhých, ale sám není absolutně schopen se vžít do situace mé. Netuším, jak to má nastavené on, ale pro mne osobně je na prvním místě zdraví mých blízkých, pak mé a teprve potom mi záleží na zdraví zcela cizích lidí. Takže má vlastně pravdu, jsem sobecký parchant. Záleží mi na mých blízkých a na mně víc, než na někom zcela cizím. Opravdu to máte někdo nastavené jinak? Upřímně? Opravdu?
Můj názor je, že si své zdraví musíme každý chránit primárně sami a teprve pokud není zbytí, tak můžeme požádat okolí o nějaké ohledy. Pokud to okolí neakceptuje, tak se mu holt pro příště ve vlastní zájmu vyhneme. Ale nemůžeme přece požadovat po celé společnosti, aby pár procent opravdu rizikových preventivně chránila tím, že se všichni omezí jen proto, že by je třeba nějakou náhodou možná mohli potkat. To mi přijde velice sobecké.
