Čas dovolených je zde, a to zároveň ve mně vyvolává vzpomínku na jednu letní příhodu, kterou mi ve slabé chvilce vyprávěl parťák Romek ze Svibice (část města Českého Těšína s rozsáhlou sídlištní zástavbou).
Snad jen uvedu jeho varování:“ Ty posluchej jak to někomu z partije povyš, tož ti pleca obijym kulokym a potym tě chynym do šibiku(zásobník na vytěžené uhlí“!
Samozřejmě jsem se dušoval, že se nikdo nic nedoví celý nedočkav, co z Romka vyleze.
Roman byl rozvedený, pohledný muž středního věku nijak nelpěl na své postavě a zakládal si na svém značně kulatém břichu. „To, co sežerym, už ze mě žodyn nedostane“: říkával s oblibou. Na svou první zahraniční dovolenou se vypravil na řecký ostrov Zakynthos. Dle svých slov se hlavně těšil na přehlídku ladných ženských těl na pláži a navazování nových známosti. Osud to zařídil jinak. Žen se na pláži skutečně dočkal, ale v podobě zájezdů důchodkyň z polské Opole, které s ním navíc v penziónu sdílely celé druhé patro. Roman obýval pokoj se šťastným číslem sedm, poslední v řadě prosluněné terasy nad olivovým hájkem.
Jednoho dne od rána foukal příliš silný vítr, ale ani to Romana neodradilo, aby se vydal ven realizovat cíl své cesty. Ovšem v takový nečas toho na pláži moc vidět nebylo a taverničky také zely prázdnotou. Rozhodl se tedy, že si dopřeje sprchu a pak se vydá na prohlídku městečka.
Za doprovodu řecké chytlavé hudby se ve sprše odvázal, jako rodilý řecký tanečník a zpěvák dohromady. Když se mu podařilo vysoukat ze sprchového koutu, zjistil, že voda je i na podlaze v předsíní. Jak byl ještě tanečně naladěn, chopil se mopu a, jak ho pánbůh stvořil dotančil až ke vstupním dveřím. Opatrně je pootevřel, do škvírky vstrčil svou ještě mokrou hlavu, aby vysondoval, jestli se na terase nikdo nenachází. Vzduch byl čistý nikde ani živáčka. Svým mohutným nahým pozadím otevřel dveře směrem ven. Za veselého trylkování, a stále zcela nahý dokončoval vysoušení podlahy pokoje už ze společné terasy. Spokojen se svým dílem opřel pracovní nástroj o zábradlí a nechal do pokoje proudit svěží mořský vánek. To se pravděpodobně nelíbilo (jiné vysvětlení prostě neměl) řeckému bohu větru Zefýrovy a vánek nahradil mocným „dmuchem“, který dveře zabouchl.
Romanova pokožka začala po celém nahém těle měnit barvu ze spáleně červené na sněhově bílou. Tep se mu na moment zastavil a s hrůzou hleděl na přibouchnuté dveře zabezpečené čipovým zámkem. "Jo je, ale taki cyp, čipovke žech něchol v cimře na stole“: pronesl plačtivě a sklesle jak v ten moment jeho mužské přednosti.
V tom kritickém okamžiku se mu zapnuly hornické instinkty, které mají vyvinuté lidi pracující v podzemí ve stálém ohrožení. Jak americký dron v Iráku rychle vyhodnotil situaci a zjistil, že na prádelní šňůře napnuté mezi olivovníky visí mokrý hadr, který zde sušila pokojská. Se studeným potem na čele a houpajícími se „rodinnými klenoty“ neuvěřitelnou rychlostí, jakou v takové situaci dokáže nabrat 100 kilový chlap vběhl do zahrady. S pocitem štěstí jaký, by v obvyklé situaci nevyvolal ani oblek od „Versáčeho“, opásal své boky mnohokrát použitým kusem hadru.
Zrovna ve stejnou chvíli se z vycházky vracely polské důchodkyně. Nechápavě na něho civěly jako na Tarzana, který se právě vynořil z džungle. Blekotající Roman třesoucím se jazykem vysvětloval „po naszymu“ co se stalo a požádal o zapůjčení prostěradla do doby, než mu majitel penziónu zpřístupní pokoj. Smůly to ještě ovšem konec nebyl.
Majitel byl mimo dosah mobilního spojení, a tak mu milé seniorky poskytly azyl u sebe. Také přišly s nápadem, že pokud je Roman horník, určitě zvládne z jejich balkónu přelézt přes tři další na ten svůj. Náš Tarzan se této šance chytil. Omotal se prostěradlem a vyšel, respektive vylezl, vstříc svému osudu.
První dva balkóny šly poměrně snadno. Také ho povzbuzovalo ženské osazenstvo pokojů: “Romek, Romek“! To ho nutilo co nejdříve zmizet ze scény. Na závěrečném výsuvném bodě pocítil, jak mu začíná povolovat prostěradlo, které si přidržoval jednou rukou. Toužebný přechod z posledního balkónu se už málem povedl, ale unavené úpony zradily. Roman musel použít obě ruce ve snaze pořádně uchopit zábradlí, a v tom okamžiku se bílá látka svezla po jeho korpulentním těle a vítr ji odnesl směrem k moři. Seniorky byly odměněny úchvatným pohled na Romanovo neopálené pozadí rychle mizící balkonovými dveřmi pokoje číslo sedm.
Po zbytek dovolené se snažil svým dobrodějkám raději vyhýbat a chodil na vzdálenější pláže, ale při zpátečním letu domů na něho významně pomrkávaly ze svých sedadel v kajutě letadla.
Doslov.
Romku vím, že jsi mne varoval, že pokud tvé story literárně ztvárním tak mně „zakartusíš“(uškrtíš). Promiň, ale je to silnější než já.
