Pokud se někdo domnívá, že horník je jen tupé svalnaté monstrum nechám ho u toho. Prostě jsou i takový, ale bez hornické logiky a přemýšlení by se na povrch nedostalo žádné uhlí.
Nápadů, jak si dřinu ulehčit měli havíři po ruce vždy dost a pokud to hodili na papír, jako zlepšovací návrh přišla i finanční odměna.
Říkalo se tomu VZH (Vynálezecko-zlepšovatelské hnutí) do kterého vstupovaly celé kolektivy, jelikož zde byla možnost získat nějakou věcnou cenu, nebo i tematický zájezd pro úspěšné zlepšovatele. Dnes je v OKD podobná iniciativa nesoucí honosnější název Continuous Improvement.
A tak se stalo, že se štěstí usmálo i na nás a za odměnu jsme obdrželi zájezd na výstavu důlní techniky do Poznaně v Polsku.
Bylo to začátkem září v roce 1983 pár měsíců, potom kdy skončil v Polsku výjimečný stav. Proto, kdo chtěl vycestovat do Polska musel projít schvalovací procedurou přes kádrové a politické složky závodu, aby nedej bože nepřivezl nazpět „manýry“ polské odborové centrály Solidarita. Pamatuji si i na zvláštní formulář, který jsme museli podepsat, že jedeme pouze jako odborníci na důlní dobývací stroje a naše cesta je ryze pracovního charakteru. Ve skutečnosti se podobné cesty do sousední země organizovaly hlavně pro výhodný nákup textilního zboží, alkoholu, elektroniky včetně u nás nedostatkových MC a VHS kazet.
Sítem opatření jsme nakonec prošli všichni. Na hraničním přechodu v Českém Těšíně jsme zmateně vypisovali celní prohlášení s vyváženýma věcmi denní potřeby. Ono se totiž při zpáteční cestě stávalo, že pokud nebyly v seznamu uvedeny náramkové hodinky, nebo prsteny tak byly prostě celníky zabaveny. A věřte tomu, ono to v těch letech skutečně nebylo na hraničním přechodu do Polska nic příjemného.
Projelo se českou kontrolou a někteří naši valutový „pašeráci“ měli z nervozity do krve okousané nehty, a to nás čekala ještě ta na polské straně.
Uf, vše dobře dopadlo, ale nevím, jaký by to mělo průběh, pokud by se celní a pasové kontrole jménem pracovníků v hornictví nedarovala plná basa piva Radegast.
Čekalo nás ještě jedno napínavé zastavení, a to výměna československých korun za polské zloté. Vše probíhalo jako v kriminálním filmu. Krátce po výjezdu z města Cieszyn se za našim autobusem objevil bílý Mercedes W123 s posádkou, jak vystřiženou z americké gangsterky, která posunky naznačovala, aby náš řidič zastavil. Byly to polští veksláci, kteří s naučenou zručností roztočili štočky polských bankovek a člověk si při výměně musel dávat velký pozor na jejich hbité prsty. Jinak se také mohlo stát a také se to často stávalo, že dotyčný pozdě zjistil svou ztrátu, protože se mezi bankovky dostal výstřižek z časopisu.
Poznaň jedno z nejstarších polských měst dokázalo i v čase naší návštěvy nabídnout kulturu sport i zábavu.
No a u té zábavy bych zůstal.
Během prohlídky města nás zaujal plakát na jednom z nočních podniků, který nabízel kabaretní vystoupení a zlatý hřeb večera striptýz
To bylo něco pro chlapy! Hned večer jsme se tam vypravili.
Před vstupem do sálu nás zastavil Honza. Kdysi přišel na šachtu z Prahy a vysmál se nám, že nemáme „ksichty“ na striptýzový podnik, jelikož taková návštěva vyžaduje jiný styl chování, než máme doma ve Slezsku. „Hele pánové“: zazpíval svým pražským dialektem:“ Pokud mi koupíte doutníček, tak já vás s radostí uvedu do víru vášně“.
Honzík malinko zadrhával, pokud ho něco emotivně zasáhlo, ale nyní nám připadal jako suverén a bonviván, tak jsme se mu na ten doutník složili.
„Uprzejmie wejść”: zval nás uvaděč a usadil nás k dlouhému stolu přímo naproti pódia v první řadě.
Každý jsme po očku sledovali Honzu snažíce se ho co nejvíce napodobovat ať nejsme za burany. Ten, si objednal láhev vína a za malou chvilku ta samá lahvinka stála i před každým z nás. Vladek si chtěl objednat pivo ovšem výhružný Honzův pohled jeho rozhodnutí změnil.
Usrkávali jsme víno a program se blížil do svého finále. Konečně. Na pódium za doprovodu podmanivé hudby doslova připlula tančící žena kyprých tvarů v kostýmu Šeherezády.
Letmí pohled jsme věnovali na Honzu, zdali je naše chování patřičné. Ten se, ale spokojeně pohupoval na židli pokuřujíc darovaný doutník s výrazem ve tváři, jak okopírovaným od Jeana Paula Belmonda.
Blýskavé oblečení zvolna opouštělo tělo tanečnice, až zůstala pouze ve spodním prádle olemované peřím nějakého cizokrajného ptáka.
Světlo v sále ztrácelo na intenzitě až úplně pohaslo. Vidět, byl jen Honzův doutník, jenž se žhavil v rytmu jeho vzrušeného dechu. Seděli jsme tiše všichni těsně vedle sebe. Honzík ten byl uprostřed a neustále se pohupoval v křesle.
Zář reflektoru sledovala závěrečnou část výstupu umělkyně. Prudce odhodila vrchní díl a krouživým pohybem si stáhla spodní díl prádla. Za mocného virblu přímo před naším stolem udělala gymnastický prvek zvaný most. Odhalené ženství nasměrovala přímo na našeho světáka Honzu.
Ten za výkřiku, který zde nebudu používat roztáhl ruce, jako by chtěl obejmout celý svět se snažil udržet vratké křeslo v rovnováze. Bohužel, gravitace ho přemohla. K zemi se s ním odporoučeli i po jeho stranách sedící kolegové.
Z vyděšené tanečnice se světla reflektoru přesunula pod pódium na zmítající se klubko lidských těl. Mezi sklenicemi od vína a ubrusy omotaných kolem hlavy to skutečně vypadalo jako tanec dervišů.
Sál burácel smíchem nejspíš si diváci mysleli, že vše je součástí představení. Následně nás čtveřice pořadatelů vystrkala až ven před dveře nočního podniku.
Doslov.
Všechno zlé, jak se říká, je k něčemu dobré. Od té doby Honza úplně přestál zadrhávat a když nás v roce 2003 pozval na oslavu svých šedesátých narozenin připravil nám překvapení.
Objednal nám striptýzové vystoupení jako takovou malou kompenzaci za tu ostudu v Poznani.
