Bylo to jen další prázdninové srpnové ráno roku 1968. Pomalu jsem se probouzel, ale cosi se mi nezdálo. Z kuchyně se neozýval typický pískot konvice na čaj ani písničky z rádia, při kterých mi máma chystávala snídani.
Něco bylo jinak.
Máma seděla u mé postele a tiše vzlykala. Prudce jsem se zvednul a první, co mne napadlo, že se stalo něco s tátou. Máma mi tuhle mou starost ihned vyvrátila a překotně vyhrkla: „Bude válka, Milánku.“
V tom okamžiku jsem si představil hordy fašistů, jak útočí na Nový Bohumín, aniž jsem tušil, že vše bude nějak obráceně.
Opatrně mne vzala na balkon našeho panelového domu, který dodnes stojí na Šunychelské ulici naproti bývalým kasárnám. Celá cesta byla lemována tanky a obrněnými vozidly, kam jen oko dohlédlo. Jinak zde panoval nezvyklý klid. Ten však záhy narušila skupina dělníků z bohumínských železáren. Každý z těch mužů se držel československé vlajky a za provolávání hesel proti sovětské okupaci došli s praporem až před sovětský tank. „Panebože,“ zaúpěla máma, když v jednom z protestujících poznala tátu. Přitiskla mne k sobě a já cítil, jak na mou hlavu padají její slzy. Drama vyvrcholilo v momentě, kdy tankisté naskákali do útrob tanku a kanon natočili směrem na demonstranty. V otvoru pro kulomet se objevila hlaveň zbraně, která se zuřivě kývala všemi směry. Na to se prostě nedá zapomenout. Měl jsem obrovský strach o tátu a popravdě jsem ho už viděl mrtvého. Skupina mužů zareagovala zběsilým úprkem přes železný plot místního parku. Vlajka zůstala ležet na zemi, než se jí chopil ruský voják a donesl ji na bránu kasáren. Můj otec zahynul paradoxně přesně o rok později na následky smrtelného úrazu.
Druhý den se situace pomalu uklidňovala a lidé cítili, že i obyčejní vojáci okupační armády mají zájem o dialog s nimi. Hloučky diskutujících se vytvářely u každého bojového vozidla a já naslouchal debatám, kterým jsem pramálo rozuměl.
Kousek od našeho domu probíhaly stavební práce a na tamějším pozemku vznikla nevelká vodní plocha, která vojákům posloužila jako umyvárna. Scházeli se tam po malých skupinkách, někteří se holili, jiní konali potřebu a další je hlídali. Pamatuji si na jednu starou paní, jež bydlela v přízemí našeho domu, jak jim donesla kýbl čisté vody, mýdlo a ručník. Brzy ovšem i ostatní pochopili, že ti mladí vojáci jsou jen něčím nástrojem a vlastně ani netuší, proč jsou zrovna v Novém Bohumíně. Dokonce měli problém s určením státu. Navzdory napjaté situaci vyvolali na tvářích kolem postávajících lidí i smích, když se divili: „Eto nět Germania?“
Přešlo několik dní a jednoho závěrečného srpnového dne roku 1968 jsem se ráno vzbudil, vykoukl z balkonu a cesta byla prázdná. Sem tam po ní projel Spartak a někdo na kole. Vypadalo to, jako by se vlastně ani nic nestalo. Jenže ono se stalo. To jsem však pochopil až mnohem později.
