Jak havíři poprvé a naposledy cestovali Pendolinem

Když tak v letošním horkém létu využívám služeb českých drážních společností, kdy si člověk namlouvá, že už ho skutečně nic nemůže překvapit, vždy se něco najde,

 co člověka v důsledku častých mimořádných událostí na trati uvede do stavu největší zloby. Dvacetiminutové zpoždění beru s velkým nadhledem, ale ono se dokáže i zdvojnásobit, a dokonce překročit hranici šedesáti minut. Většinou pak není šance stihnout navazující spoje, a to se takové cestování – místo čtyř hodin pohodové jízdy – změní na osmihodinový horor. Projel jsem po železnici také několik německých zemí, kde je situace podobná, a tak jsem raději myslel na něco veselejšího a na dávné doby, když se podle vlaku upravovala přesnost hodinek. Při tom mne zrovna napadla vzpomínka na mou první jízdu v Pendolinu.

Jako každý všední den časně ráno podřimujeme v autobuse, který nás veze z Českého Těšína na šachtu. Léto je v plné kráse, a tak si užíváme proudění ještě chladného vzduchu z větracích šíbrů červené Karosy. Na železničním přejezdu ve Stonavě nás z podřimování pravidelně probralo prudké nadhození a cestující na zadních sedadlech to vždy pěkně nadzvedlo, nejen fyzicky. „Jo roz tego cypa zlomím jak vzduchovke,“ ozval se Osvald směrem k řidiči, jehož omluvný pohled se na moment odrazil ve zpětném zrcátku. „Kurde chlopy, já bych bral orlab. Mi se tak něchce do tej ďury po včorajšim trojboji u Herna,“ ozval se i nečekaně probuzený Roman ještě netušíc, že se mu jeho přání vyplní.

Po příjezdu nás zaujal nezvyklý chumel horníků před vrátnicí dolu. Nešlo si nevšimnout vedoucího závodu, který přítomným oznamoval, že z důvodu havárie na těžním zařízení jsou nezbytné dva dny výluky v těžbě. Ty bude samozřejmě nutné nadpracovat o nejbližší sobotě a neděli. V zimě by to horníci okomentovali patřičnými zemitými výrazy, ale hřejivé slunce nad těžní věží pomalu a povzbudivě vycházelo, což rozhodlo o dalším vývoji situace.

Na zpáteční cestě autobusem domů si Oskar povzdechl: “Zrovna jsem se chtěl v sobotu podívat do Prahy a vyzkoušet, jak se jezdí v tom Pendolinu a kurde, budu muset na šichtu!“ Se stávající situací očividně spokojený Roman zbystřil:“ Co aby my jechali jutro a všici!“

Stalo se. Nazítří ráno naše čtyřčlenná skupinka vyjíždí pantografem z Českého Těšína do Bohumína, kde již byl na prvním nástupišti připraven pro nás nezvyklý tvar tuzemského rychlovlaku do Prahy. „Přivařit temu křidla, tož v tym tubuse bydymy jak v Boingu,“ opěvoval Pendolino Roman. Opatrnější byl Osvald: “Máme štígro, že tím pjerunstvem jedeme v létě, bo sem v radiu slyšel zpívat Jarka Nohavicu něco o zamrznutych cederomach“. Vlak jsme si důkladně prohlíželi a polemizovali nad výkřikem moderní doby, který zrovna tehdy v roce 2006 obohatil tratě české železnice. Tadka fascinovaly automatické dveře a schůdky, které se zároveň po otevření vysunuly. Několikrát si to vyzkoušel a pak konstatoval:“ Co si takého by se mi hodilo, jak lezu do mašinky na dole. Jenom ty dva cypi z druhé party by to asi hned dodupali“.

Usadili jsme se v klimatizovaném vozu u stolečku prohlížejíc si vybavení jednotky. Roman se pořád vrtěl v sedadle. „Kurde, fajne zica, ale teho mista tu je, jak v tych našich šachetnich vagonkach. Ani nevim, kaj bych tu strčil kabelu s vercajkem“.

Pendolino se dalo do pohybu a za deset minut už přistupovali cestující v Ostravě. Naproti naší čtverky se k volnému sedadlo došourala s obrovským kufrem mladá žena a snažila se zavazadlo uložit do prostoru nad sedadlem. Osvald v mžiku nabídl svou pomoc a kufr ji pomohl napasovat do poměrně nízké odkládací zavazadlové části. Samozřejmě ji nezapomněl nabídnout své služby, jak bude vystupovat. „To nima možne, co ta děvucha ma v tym kufru, asi pašuje vyngel do Prahy,“ sdělil nám tiše.

Cesta ubíhala a my jsme si vyprávěli vtipy na téma železnice. Tomuhle fórku se zasmála i paní průvodčí.

Na transsibiřské magistrále zastaví vlak.

„Co se stalo?" křičí cestující.

„Měníme mašinu."

Po půl hodině vlak stále stojí.

„Co se děje?" znovu křičí cestující. „Už jste vyměnili mašinu?"

„Ano, vyměnili. Za vodku."

Z reproduktoru se ozvala zpráva, že se vlak blíží do stanice Pardubice. Dívka s velkým kufrem upnula prosebný pohled na Osvalda. Ten přes svou korpulentní postavu hbitě vyskočil a jal se pomoci. Něco však nešlo, jak by mělo. Zavazadlo se o něco zachytilo a nešlo uvolnit. „Zarvej kapke,“ povzbuzovali jsme kamaráda. Nedal se dvakrát pobízet a vyvinul sílu odpovídající nahození hajcmanu (důlní ocelové výztuže) na rameno.

Kufr byl doslova katapultován, Mohutné tělo Osvalda přistálo před námi na stolku, ale zavazadlo vymrštěno do volného prostoru se zachoval jako neřízená střela a skončilo na hlavách cestujících.

Na moment nastalo ve voze úplné ticho, do kterého koktavě promluvil Osvald:“ Pa-pa-partyjo, nie gniywejcie se, jo se vam omuvjum“.

Z Prahy už jsme se raději vraceli obyčejným rychlíkem a vlastně to bylo naše poslední společné cestování po železnici. Osvald nás totiž zavrhl podezíraje nás, že slogan „Osvald – vrah z Pendolina“ vyvedený křídou na důlních vozících, je naše dílo. A myslíte, že bylo?