Je to až k nevíře, jak dokáže život nabrat na obrátkách a z kdysi party mladých a věčně vysmátých synků jsou najednou horničtí důchodci, kteří se jednou za čas sejdou v některé z těšínských hospod na pivu.
Nejinak tomu bylo i letos, kdy jsme jednoho zářijového dne v restauraci u Maxe vedli rozhovory na vysoké odborné a politické úrovni.
„Podzim života se má užít, a nejen puchnout a blbě dřistať u škopku,“ znenadání nahodil na udičku rozhovoru hlubokou filozofickou myšlenku kamrat Vladek. Naše oči se zvedli od pivní pěny a nechápavě jsme se na něho podívali. Dodal na vysvětlenou, že bychom se měli všichni sebrat a absolvovat nějakou horskou túru. „Ty jsi se málo nalítal v dole po svážné s hajcmanem na rameni?“ opáčil mu Francek. Nakonec jsme se přece nechali zlomit a naplánovali jsme si výlet na Štrbské pleso ve Vysokých Tatrách. Jen Roman měl výhrady, že koncem září tam už bude nejméně půl metra sněhu a nerad by skončil někde v lavině. Podle toho se taky náležitě vybavil, což jsme poznali na vlastní oči, když se v den konání výletu objevil na peróně českotěšínského nádraží. Po nástupišti se k nám v ranní mlze kolébala postava podobné reklamní figuře na pneumatiky firmy Michelin. Ano, byl to Roman.
Štrbské pleso nás přivítalo počasím, kterému se říká babí léto, což jsme všichni kromě Romana kvitovali s úsměvem. Ten se chudák celý upocený plahočil za námi celou cestu až k lanovce na Solisko za neustálého popichování. Zde jsme se od něho dozvěděli, že nikdy na žádné lanovce, kromě fáraní v těžní kleci, nejel. Obsluhy lanové dráhy podrobil výslechu, kdy se dožadoval podrobných údajů o maximální nosnosti včetně rychlostních či jiných parametrů. Po ujištění lanovkářem, že jízda je bezpečná a zcela pod kontrolou proškolených osob, si koupil zpáteční jízdenku. Následně dosedl jak suchý zip na sedátko, které do něho zezadu narazilo a už se vezl.
My jsme jeli v sedačkách za ním a s hrůzou jsme se domýšleli, jak asi vystoupí v cíli. Začal to řešit už několik desítek metrů před dojezdem, kdy křičel na obsluhu ať stroj zastaví, že je ze zdravotních důvodů vyřazený horník. Lanovka se na moment zastavila a zmatený Roman vyběhl ze sedačky směrem pro nástup, kde zůstal zapasovaný v turniketu.
Když se ho za asistence turistů čekajících na jízdu dolů podařilo z těch kovových rámů vymotat, začal si svou zlobu vylívat směrem k nám. „Jo vas srum aj s tym vehiklym na lině, zpátky idym na pěchote“! Na to začal zastavovat příchozí výletníky, aby zjistil, za jak dlouho se jím podařilo pod vrchol dostat. Ostřílení turisti trasu převážně zvládli do jedné hodiny a z toho Roman vydedukoval, že nazpět to musí udělat za polovinu času. Vysvětlování, že cesta z kopce je náročnější, navíc jeho zimní oblečení ve 24stupňovém vedru nepomůže, bylo marné. „Vy si jděte kaj chcete a já vás počkám dole na pivu,“ pronesl rozhodně. My jsme se tedy vydali vzhůru na Solisko a Roman sestupoval dolů.
Po nějakých dvou hodinách jsme se dostali znovu k lanovce a představovali jsme si, kolik Roman už má v sobě Zlatých bažantů. K našemu překvapení jsme ho nikde nenašli, ale pro jistotu jsem se u každého stánku s pivem zeptal, jestli někdo neviděl muže v zimní citronové bundě značky Bushman. Podle mého popisu by ho určitě nikdo nepřehlédl, tak jsme rozhodli na něj chvíli počkat.
Sedli jsme si na lavičku v blízkosti velkého skokanského můstku, na kterém si Jiří Raška vyskákal na lyžích stříbrnou medaili, a dohadovali jsme se, kdo půjde učinit oznámení na Horskou službu, když se Roman do hodiny nevrátí.
V jednom okamžiku se nám zazdálo, jako by v prostoru pod skokanským můstkem došlo k pohybu neznámého tělesa podobnému kulovému blesku, které následovala postava ve fialové větrovce. Oba objekty se přibližovaly poměrně slušnou rychlostí. To už jsme poznali Romana, jak se klouzavým pohybem po zadní části těla přibližoval k doskočišti přidržován turistickými holemi postarší ženy, která je ovládala zručně jako pletací jehlice a našeho parťáka navigovala až k našim nohám. Slovenská turistka z Košic nám pak vyprávěla, jak se vlastně do té nečekané záchranné akce dostala. Po návratu z výšlapu si mimo stezku všimla sedícího muže na pařezu, jenž se spíše podobal mrtvole, která tam zůstala po zimě. Když zjistila, že je schopen komunikace, ale fyzickou sílou nějak nedisponuje, doporučila mu k odpočinku jiné místo, protože tam kde sedí nyní roztrhal minulý týden medvěd ovci. Vyčerpaný Roman po té zprávě vyskočil, jako po štěpení atomu a rozběhl se tím nejschůdnějším směrem, kterým byl prostor pod skokanským můstkem.
Nejméně ještě hodinu seděl bez řeči za stolem. Pokud by jeho pohled zabíjel, jsme už třikrát mrtví. Pak na dva zátahy vypil sklenici piva, zvedl se a bez jediného slova odešel k pokladně lanovky. Volali jsme za ním, kde zase jde, jelikož se blížil čas návratu. „Kaj bych asi šel vy cypi? Do kasy, ať mi ta baba vrátí šest euro, bo jsem šel nazpátek pěšo,“ odsekl, aniž by se na nás podíval.
