Snad v každém městě po celém světě jsou nebo byli lidičky, kteří nijak nevynikali, ale stali se součástí života obyvatel, kteří je denně potkávali a ti se nějak dobrovolně usadili v jejich myslích.
Například v sousedním polském Těšíně si tamní pamětníci zavzpomínali na místního zametače, kterým byl nějaký pan Huta, jenž se o čistotu města staral v padesátých letech minulého století.
Zato v našem městě Českém Těšíně to byla žena, kterou písničkář Jaromír Nohavica nazval Bláznivá Markéta. Když se po premiéře oné písně jeho fanoušci dožadovali více informací o Bláznivé Markétě vzkázal jim tohle: „K čemu Vám bude fotografie Bláznivé Markéty? Její data narození, bydliště, příjem, výška hlasu, repertoár, životopis, vztah k autorovi. K čemu Vám bude šmírovat ji pod okny. Dozvíte se více, než jste se dozvěděli z mé písničky?“
V podchodu těšínského nádraží
Zpívá zpívá zpívá a zametá
Je to princezna zakletá
S erární metlou jen tak pod paží
Když zpívá zpívá zpívá a zametá
Člověk je od přírody tvorem zvídavým, a tak i já sám jsem dostal nutkání se dozvědět krapet něčeho více o téhle rázovité osůbce, která nějaký čas působila v Českém Těšíně. Možná, že se někde najdou úřední věrohodné údaje, ale já jsem vsadil na vzpomínky českotěšínských pamětníků.
Nejmenovala Markéta, tak si ji pouze do textu své písně přejmenoval Jarek Nohavica. Jevka, možná Eva mohlo být její civilní jméno, co se příjmení týče, to zůstává tajemstvím. Jednalo se o dlouhovlasou poměrně menší subtilní ženu v prošívané bundě se šátkem na hlavě a kolem krku. Po městě se pohybovala převážně v papučích, v ruce nosila proutěné koště a za sebou táhla kárku na smetí, přičemž si hlasitě prozpěvovala operní árie. Převážně uklízela v nádražním podchodu a podél tratě směrem k Demelochu, kde zametala i v okolí banky.
Na svačinku s oblibou vždy zavítala do bufetu Tempo na Nádražní ulici, kde si nejraději pochutnávala na karbenátku s bramborovým salátem. Někdy se tam zachovala jako stravovací ombudsman. Pokud některý ze strávníků objevil v jídle vlas, ihned jej nabádala k reklamaci nebo sama dotyčnému vzala talíř k obslužnímu pultu, aby mu jídlo vyměnili. Na skleničku moštu si občas zaskočila do restaurace Beskyd, kde platila stravenkami od města.
Do Českého Těšína se údajně vrátila v roce 1967, když byla propuštěna z léčebny pro psychicky choré v Opavě. Bydlela někde ve sklepním bytě v centru města. Před druhou světovou válkou žila v Budapešti, kde působila jako vychovatelka a učitelka zpěvu v nějakém školním ústavu nebo domácnosti. Během války kolem roku 1940 se přistěhovala do Těšína. Někdo dokonce tvrdí, že se do našeho města dostala se zájezdem Čedoku a prostě tu zůstala. Tu se naskýtá myšlenka, že zrovna během toho válečného období u ní došlo k nespecifikované duševní újmě a pozdější hospitalizaci v léčebně pro duševně choré. Malé děti z ní měly převážně strach a utíkaly před ní na rozdíl od dospělých, kteří Jevce sem tam finančně vypomohli. Našel se i svědek, který ji potkal někdy v osmdesátých letech v Komorní Lhotce, jak si tam spokojeně pokuřovala fajfku.
Tolik z výčtu vzpomínek o Jevce neboli Bláznivé Markétě, kuriózní postavičce našeho města.
Veškeré informace jsou převzaty ze vzpomínek obyvatel Českého Těšína, za které bych rád poděkoval Nadani Dziubkové, Janě Országové, Zuzaně Zapletalové, Bohuslavu Lojkáskovi, Ginteru Haasovi, Bronislavu Jasiczkovi a dalším.
Foto materiál je zde prezentován se souhlasem držitelů, nebo je můj vlastní. Tím děkuji paní Ireně French ředitelce Muzeum Śląska Cieszyńskiego w Cieszynie a Martinu Podžornému z TIC Český Těšín.
