Zaměstnání snů má jméno: finanční arbitr České republiky

Kdo má vlastně dnes zaměstnání snů? Výplata nadprůměrná, odměny velké, odpovědnost žádná, schopnosti nejsou zjevně potřeba. Zeptejte se u finančního arbitra!

Před relativně krátkou dobou jsem působil v roli státního úředníka, který měl na starosti ochranu spotřebitele na Energetickém regulačním úřadu. O energetické krizi se zde rozepíšu asi brzy, ale nikdy by mě nenapadlo, že jsem se jen těsně netrefil a nevybral si job snů. Tím je pozice finančního arbitra České republiky. Současná paní arbitryně se totiž dostala do pozice, kdy nic nemusí a může všechno. Podívejte se sami.

1. Nikomu se nezodpovídá. Sice jednou za rok předloží Poslanecké sněmovně PČR výroční zprávu, ale v té nemá žádné měřitelné údaje. Naprosto postačí, když bude dostatečně rozsáhlá a barevná. Díky tomu se každoročně dočkala poděkování za dobrou práci. Bez ohledu na to, že její rozhodovací činnost například ve sporech v oblasti životního pojištění je naprosto tristní a počet rozhodnutí se pohybuje ve vztahu k zahájeným řízením v jednotkách procent. Jinými slovy: váš případ se dostane k vyřešení průměrně asi za 4 roky, ale je to prý výborná práce.
2. Neřeší omyly ve svých rozhodnutích. Zarážející už je ta skutečnost, že o odvolání proti rozhodnutí finančního arbitra rozhoduje opět finanční arbitr sám. K tomuto účelu není zřízena žádná rozkladová komise v rámci úřadu nebo alespoň Ministerstva financí, jehož je kancelář finančního arbitra organizační složkou. Pokud už by některý chudák přeci jen u soudu takové rozhodnutí zvrátil, postačí pokrčit rameny s odkazem na jiný právní názor. Že taková situace bude naprosto ojedinělá, se přímo nabízí, protože soudcům se příčí z principu cokoli rozmotávat proti názorům finančního arbitra, byť by tyto byly sebevíce absurdní.
3. Nemusí dodržovat žádné lhůty. Existuje sice něco jako je zákon o finančním arbitrovi, resp. v krajním případě správní řád, který řadu lhůt stanoví poměrně striktně, ale mimo žaloby k soudu pro nečinnost není fakticky žádný způsob obrany proti nečinnosti arbitra. Představa, že klient domáhající se spravedlnosti prostřednictvím řízení před arbitrem, žaluje finančního arbitra, tedy „svého“ soudce pro neplnění podmínek řízení, je úsměvná. I pokud už se několik stovek takových pomatenců najde, a pár desítek z nich dokonce u soudu vyhraje, nic se neděje, nikoho to nevzrušuje. Peněz ve státním rozpočtu na zbytečné soudy je přeci dost. Že řízení před finančním arbitrem trvá i 5 let? No a co?
4. Stížnosti na svou práci řeší finanční arbitryně sama. Zákon o finančním arbitrovi, popř. správní řád jsou jen cárem papíru. Jednání s klientem za zády advokáta? Komunikace s klientem zásadně po telefonu a bez záznamu? Nevyhotovení písemného protokolu z ústního jednání? Normálka. Stěžujete si? O stížnostech ovšem rozhoduje ten, na jehož práci si stěžujete. Odhadnout výsledek takových stížností, na to člověk nemusí být jasnovidec;
5. Námitky podjatosti vůči své osobě rovněž řeší zásadně sama. Finanční arbitryně v podstatě dělá všechno proto, aby každé řízení skončilo jeho zastavením. Počet řízení zastavených pro nesoučinnost navrhovatele na základě smyšlených důvodů jde do stovek. Stejně tak jako zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu, kdy pracovníci kanceláře tlačí na spotřebitele, aby řízení ukončili sami. Straší je smyšlenými záminkami a vystrašila takto tisíce lidí. Finanční arbitryně ve prospěch pojišťoven nepokrytě přesvědčuje klienty, aby ukončili svá řízení, a to přesto, že jejich smlouva je v příslušném sporu vyhodnocena i samotným finančním arbitrem jako neplatná. Vlastně se mají všichni tvářit, že se nic neděje. Stěžujete si na podjatost? Ale jděte.

Když si stěžujete na finanční arbitryni, máte pramalou šanci na úspěch. Ona vládne a nenese žádné důsledky za chyby při své činnosti. Takže jejím cílem je nikoho nenaštvat, proti bankám a pojišťovnám nevystupovat, žádným způsobem nerozhodovat, neřešit a rozhodně procesně co nejvíce zamotat celý průběh řízení. Stížnosti proti sobě a námitky podjatosti bagatelizovat, žaloby rovněž (u těch desítek prohraných to jde sice stěží, ale zase takový rozruch to nezpůsobilo, tedy až na ty exekuce).

Výplata chodí včas, bonusy chodí pravidelně. Úřad stojící státní rozpočet ročně více než 50 milionů korun naoko funguje a Česká republika opticky plní své závazky v oblasti ochrany spotřebitele vyplývající z příslušných směrnic EK. Pozvánka na nějakou tu akci od pojišťoven určitě také občas dorazí. Navíc není žádný tlak shora.

Můžu si jen postesknout, že za dob Aleny Vitáskové na Energetickém regulačním úřadu bychom za každou podobnou „prkotinu“ šli okamžitě minimálně na výslech kvůli trestním oznámením, ale hlavně by nadřízené ministerstvo okamžitě hledalo cestu, jak nás za šlendrián potrestat. Doby se mění, takže gratuluji paní Nedelkové k práci snů: nic nedělat a brát za to prémie se mi ještě nikdy nepoštěstilo.