Nikdy nevím, o čem mám psát sám od sebe, ale občas mi něco cvrnkne do nosu. A tak bude můj první příspěvek o portugalském životním stylu, který bychom si měli všichni se začínajícím létem osvojit. Protože jsem zase včera slyšel několik historek o fenoménu, jemuž s kamarády říkáme Epa.
Portugalsko je úžasná země. Možná jediná v Evropě, která má kvůli své pohnuté minulosti pouze levicové strany, které se střídají pravidelně u moci od převratu proti Salazarovi v roce 1974. Pravděpodobně jediná země, ve které komunisté pořádají obří party pod širým nebem a jejich volební kampaň by měla být příkladem pro pravicové strany na celém světě. Země, kde se disidenti scházeli na fotbalových zápasech.
A na druhou stranu země, která je nám podobnější, než si myslíme: stejné množství obyvatel, stejně velké hlavní město, podobná národní "hrdost" (jednou se Portugalci cítí jako nejlepší fotbalisté světa, jindy nadávají, že jsou tak neschopní, až ztratili všechny kolonie).
Hlavní odlišností je ale portugalský klid. Tady bychom se jim měli snažit vyrovnat. Domluvíte si schůzku na desátou, vstanete v půl jedenácté, osprchujete se a nasnídáte a ve dvanáct dorazíte na místo schůzky. V půl jedné přijde první z vašich kolegů a povypráví vám dlouhý příběh o tom, jaká byla doprava a co všechno musel stihnout, aby vůbec dorazil. Potom přijdou ostatní, proberou se problémy doma, fotbal, kvalita vln pro surfování a především se plánuje, co by se mělo dělat. I když si průměrný Čech třeba myslí, že by se mělo začít s tím, kvůli čemu se všichni sešli. A když už vám dojde trpělivost a požadujete nějakou akci, odpovědí je vám pokrčení ramen s všemocným a vševýznamovým výkřikem Epa. A věc je uzavřena.
Škoda, že takhle nebereme život u nás, protože třeba v pražské dopravě by se to hodilo tisíckrát denně. Ale mohli byste to třeba zkusit, pro jednou. Vypněte počítač, telefon, vyražte někam na procházku. A že něco nestihnete? Nebo že máte doma nepořádek? Nebo vám vynadá šéf? Epa.
JCH
