Prokleté Karlovy Vary

Kdo to nezažil, ten to nemůže pochopit. Kdo to zažil, nechápe to taky. Ale nikdo z nás, kteří to zažívají, to nemůže opustit. Ano, píšu o tom prokletém festivalu. 

chvojka

Jsem tu třetí den. Jako obvykle jsem viděl spoustu filmů, jak chudák k ještě větší bídě přišel, případně nezávislý snímek, ve kterém gay kovbojové jedí pudink nebo pořád prší. Nenapíšu jejich jména, protože je prostě nejsem schopen udržet v paměti. Sedím třetí ráno ve stejném baru v nejmenovaném hotelu, stejný nepojmenovatelný stav, který nemůžete nazvat kocovinou, protože pořád pokračuje. Potkávám každý den stejné lidi, které zase rok neuvidím, pohádal jsem se s obsluhou stanu vedle Thermalu, prostě stejná písnička jako každý rok.

Můžete nadávat, že festival je pořád stejný, znělky stále horší, bary dražší, že vás už nic nepřekvapí. Můžete se dohadovat, že Jiřímu Batoškovi, Evě Zaoralové i Kryštofu Muchovi už příští rok na ten týdenní mejdan bandy zpovykaných Pražáků nikdo nepřispěje. Ale to je tak všechno. Všichni tu zase utratíme za týden svou dvouměsíční výplatu a všichni si společně postěžujeme na to, jak festival upadá. A za rok tu budeme znovu. KVIFF je prokletí, na které by měla existovat diagnóza u našich psychiatrů. Přijeďte si to vyzkoušet.