Když tehdy před lety zahlásila moje v té době dvacetiletá sestra, že odjíždí na zkušenou za „malou“ louži do Anglie pracovat jako au-pair, nikdo z naší rodiny nevěřil, že tam vydrží déle jak měsíc. A to nejen kvůli tomu, že její anglická slovní zásoba byla popravdě dost mizerná, ale hlavně proto, že moje sestra v té době působila jako hodně „mamánkovský“ typ a nikdo jsme si nedovedli představit, jak v té daleké cizině bez své maminky a nás – své rodiny – přežije. K našemu překvapení vydržela v Anglii nejenom měsíc, ale úspěšně brázdí levou stranou vozovky londýnského centra už dobrých patnáct let.
Jak se postupem času rozšiřovala její slovní zásoba anglických slov, tak jí postupně docházela trpělivost s anglickými „svobodomyslně“ vychovanými dětmi, a tak přestala počítat zaneřáděné plínky a začala počítat má dáti – dal pro jednu účetní firmu. No a to byl pro ni už jen ten pomyslný poslední krůček k tomu, že se v té daleké cizině úplně osamostatnila.... Pak už to šlo ráz naráz: vdavky s cizincem, barák na hypotéku, jedno dítě a vysedávání v práci od nevidím do nevidím, aby se daly z čeho zaplatit všechny ty poplatky s životem související... Klasika, jak u nás v Čechách, jen s tím rozdílem, že oni jsou tam na všechno sami – bez babiček a dědečků.
Moji mámu fakt, že si se zeťákem pořádně nepokecá, dohnal k tomu, že se sama na „stará“ kolena začala učit anglicky. A musím říct, že opravdu úspěšně. Rozumí dobře, jen když mluví, tak se jí občas ta slovíčka motají... Jako naposledy, když byla v Anglii v obchodě a nemohla najít med, dodala si odvahy a vyhledala prodavače. Cestou za ním si v hlavě připravila větu: „I need honey,“ (Potřebuji med) a když k prodavači došla, vyhrkla na něj: „You are honey!“ (Ty jsi sladký)....
Zatímco tedy moje máma se zeťákem „spíkuje“, můj táta dospěl k závěru, že když se mezi zeťovými předky kdysi hodně dávno v minulosti vyskytovali i Holanďani, tak je přece logické, že zeť teď musí nutně tátovi rozumět, když na něj mluví německy, a proto netřeba se angličtině učit.... Inu, zeť mu nerozumí. Jen se na něj usmívá, když náš táta na něj dál a dál vytrvale „šprechtí“.
Teď, po deseti letech manželství, se moje sestra se svým mužem dohodli, že pojedou na svoji první, trochu opožděnou „svatební“ cestu do Las Vegas. Poprosili proto moje rodiče, aby se po dobu, co si budou užívat amerického povětří, postarali v Anglii o jejich dceru, tedy o jejich vnučku.
Naši přiletěli v úterý v jedenáct v noci do Londýna a sestra s manželem měli odlétat ve středu dopoledne do USA. Nebyl tedy zde žádný důvod, proč „nezapařit“ až do rána při pravé nefalšované Old Whisky.
V pět ráno se rozloučili a naši, unavení alkoholem, se vypotáceli do patra do postelí a sestra s manželem se vydali na poněkud složitou cestu sockou s mnoha přestupy od baráku až na letiště…
Po necelých třech hodinách spánku, probudil mého otce vyzvánějící mobil. Telefon se mu podařilo přijmout až na několikátý pokus – přece jen ty dnešní „dotykáče“ a k tomu byl unaven z letu, málo toho naspal a těch promile, co měl v těle, bylo stále mnoho... No a v telefonu moje hysterická sestra: „Tati, honem utíkej dolů do obýváku a podívej se tam. Ten vožralej blbec tam asi nechal baťoh, co v něm máme pasy a letenky!!!“ Táta se vypotácel z ložnice, doklopýtal ze schodů dolů do obýváku, kde doslova pátral v předklonu s očima půl metru nad zemí po baťohu, protože měl stále zrak rozostřen únavou, nevyspalostí a alkoholem. Přes veškeré své podrobné pátrání v obýváku, v přilehlé kuchyni a dokonce ani předsíni, baťoh prostě NIKDE nenalezl, baťoh prostě doma NEBYL!
„Já to říkala!! Ten vožralej blbec ho nechal v autobuse!!! On si ani nepamatuje, kde ho nechal!! To je prostě v pr...!! My prostě nikam neletíme.....béééééé!!“ vřeštěla sestra hystericky našemu tátovi do ucha a pak telefon típla. Táta chvíli stál v obýváku a pak se rozhodl vrátit do postele, protože stejně neví, jak by teď mohl pomoct a jestli by vůbec v tomhle stavu mohl komukoliv jakkoliv pomoct.
Už to vypadalo, že znovu usíná, když se dole ozvala rána, jak někdo silou rozrazil vchodové dveře, pak rachot v předsíni, pak zase práskly dveře a pak už jen kvílení pneumatik po šíleném rozjezdu auta.
Táta vykoukl z okna a zjistil, že sestřino auto je pryč. Tak jí volá na mobil a ona mu v slzách říkala, že se její muž rozhodl domů vrátit taxíkem, vzít si její auto a autem dojet do garáží autobusu, kterým předtím jeli, jestli tam náhodou ten baťoh nebude. Vše tohle se odehrávalo mezi osmou a devátou ranní, kdy je stejně jako v každém jiném městě totální dopravní kolaps, protože všichni míří do práce a rozvážejí děti do škol. V té chvíli ještě sestra s mým tátou ani netušili, že z tohoto důvodu se sestřin manžel kus cesty do autobusových garáží řítil vozem na blikačkách a v PROTISMĚRU!!
Doslova štěstí v neštěstí měl ten její manžel! Nikoho nezranil, žádnou nehodu nezpůsobil, policajti ho nechytili a baťoh v garážích BYL!!!
Až potud by to byl jen takový ten příběh o tom, co všechno se může v životě stát s ponaučením nakonec, že pít se má s mírou, protože nikdy nevíš, kdy budeš muset nečekaně řídit… Jenže tenhle příběh ještě nekončí.
Táta se v dlouhém rozhovoru s mou plačící a zoufalou sestrou, která těžce nesla, že nestihnou letadlo, že peníze za letenky vyletěly oknem, že jejich první velká dovolená a její manžel to všechno takhle „pos....“, snažil sestru utěšovat, že se baťoh ještě může najít, že to třeba ještě můžou stihnout a můžou odletět. Když zavěsil, tak se chvíli válel v posteli vedle mé matky, kterou nevzbudilo do té doby vůbec nic a celou tu dobu spala jak zabitá, takže o zoufalství své dcery ani nevěděla. Přestože byl unavený a promile alkoholu se zatím neměly šanci ani částečně vstřebat, tak se rozhodl, že vstane s tím, že by stejně už asi ani neusnul a šel si vyčistit zuby.
V momentě, kdy měl kartáček v jedné ruce, pastu v ruce druhé a chystal se nanést pastu na kartáček, ozvala se dole zase ta povědomá rána od vchodových dveří, pak dupání po schodech a tatínkův zeť rozrazil dveře od koupelny a se slovy: „Milan HO-NEM, HO-NEM!“ popadl tátu za ruku, ve které držel pastu, jež mu tím z ruky vypadla, a táhl ho dolů po schodech za sebou. Táta se nezmohl ani na slovo a tak jak byl, tedy: kalhoty od pyžama, tričko s krátkým rukávem a vypůjčené chlupaté zeťovy bačkůrky, byl nacpán na sedadlo spolujezdce sestřina auta, které vzápětí vyrazilo s kvílením pneumatik a obrovskou rychlostí pryč od baráku.
Tátovi se dělalo zle, bolela ho hlava z alkoholu, zeťák jel rychle a kličkoval jak zajíc a táta pevně držel svůj kartáček na zuby a v hlavě si rovnal německou otázku, kamže to s ním ten jeho zeťák jede…
Když si konečně v tom emočním vypjetí dal dohromady ta správná německá slovíčka a zeptal se, zeťák na něj spustil něco rychle a anglicky, z čeho táta stejně nebyl moudrej. Jeli asi deset minut tou šílenou jízdou, plnou předjíždění jak „prase“, různých myšek, zběsilého couvání v jednosměrkách, až dojeli na kruhový objezd, kde to totálně stálo a už opravdu nebylo kam odbočit, odcouvat, předjet... V ten moment zeťák něco zase zařval v angličtině, hrábnul na zadní sedadlo pro baťoh a s ním tryskem vyběhl z auta!
Táta zůstal v autě na kruhovém objezdu, na sedadle spolujezdce, pevně třímající kartáček na zuby a horko těžko zadržující zvracení a hlavně pořád ještě nic netušící, že odteď je NA TO SÁM!
Zeťák si ten poslední půlkilometr či kilometr na vlakové nádraží, kam potřeboval, doběhl a na tátovi nechal, aby „pořešil“ auto. Táta seděl a seděl, než začala auta za ním troubit. Když už troubilo snad každé auto, tátovi došlo, že se zeťák už asi odnikud nevynoří, že si zřejmě neodskočil jen na „malou“, ale zřejmě už na furt. Vylezl z auta a přešel na místo řidiče. Pustil kartáček a chopil se volantu. Vůbec netušil, kde je a jak se má dostat zpátky domů. Neměl ani páru, jak se vlastně jmenuje ta ulice, kde stojí sestřin barák a přes plyšové bačkůrky ho tlačily pedály do chodidel.
Obkroužil tři kola po kruháku, než se vzchopil a rozhodl se, že prostě pojede stejnou cestou zpět – snad si to pamatuje. Chvíli jel, ale nepoznával nic, všechno mu připadalo stejné. Když už propadal beznaději, uviděl u cesty policajta u policejního auta. Zastavil u něj a začal mu zuřivě v tom pyžamu a bačkorách A ČESKO-NĚMECKY vysvětlovat, že se ztratil, že potřebuje domů a že neví, kde to je…
Policajt mu odpovídal, jenže anglicky. Táta na něj zpátky česko-německy, on zas anglicky a po chvíli tátovi došlo, že na tohle mu prostě řeč těla nestačí! Nerozuměl policajtovi ani slovo, evidentně nezvládal rukama předvést, co po policajtovi chce, protože ten jen jezdil rameny nahoru a dolů, jakože nechápe, na co se ho táta ptá. Už už začal náš tatík propadat panice, když tu si náhle vzpomněl na část názvu čtvrti, který cestou někde blízko sestry domu četl, a tak to slovo opakoval panu policajtovi stále dokola...
Pan policajt drmolil anglicky, ale k tomu vehementně mával paží jedním směrem, takže táta honem řekl: „Danke, auf Wiedersehen“, usedl opět za volant a vydal se směrem, kterým policajt mával.
Po chvíli jízdy uviděl nákupní centrum, které mu bylo víc než povědomé. Zajásal: „Tohle nákupní centrum jsem už tutově viděl a je jen kousek od našeho domova!“
Ze strachu, aby se neztratil, zaparkoval na nejbližším možném místě a vydal se pěšky – v chlupatých bačkůrkách a v pyžamu – hledat domov. Měl pravdu, barák mojí sestry je od tohohle nákupního centra opravdu jen cca 5 minut chůze, jenže táta šel na opačnou stranu, pak zas na další stranu a na další a další... Bloudil dobrou půlhodinu, než konečně našel tu správnou ulici a barák. Dorazil úplně zmrzlý – v půl desáté ráno v pošmourné Anglii v krátkém rukávu a bačkůrkách, co vám při každém kroku padají z nohy, se není ani co divit. A před barákem našel neméně zmrzlou moji matku.
„Co tu děláš?“ zeptal se jí.
„No čekám na tebe! Odvedla jsem vnučku do školy. Když jsme odcházely, tak mně nejdřív nešly ty vchodový dveře zamknout a teď mě pro změnu nejdou odemknout. Už tu mrznu půl hodiny. Rychle odemkni!“
Táta chvíli bojoval s klíčem a zámkem a pak zkusil vzít za kliku. … a dveře byly otevřený, mámě se je ani nepodařilo zamknout! Celou tu dobu, co nebyla doma a byla na cestě do školy a zpět, byl barák odemčený!
Sestra a manžel nakonec letadlo stihli. Už jsou spokojeně v Las Vegas a posílají krásné fotky plné pohody.
A moji rodiče?? No, ti si doufám zbytek toho hlídání v Anglii jaksepatří užijí..:o))
