Tento příběh je tentokrát spíše tragický, teda rozhodně pro hlavní aktérku asi byl, ale i takové příběhy patří k životu….. Moje sestřenice Marta má asi miliardu různých aktivit, koníčků a zájmů. Takové, z mého pohledu usedlého člověka, dva nejkurióznější, rozhodně nezvyklé až netradiční koníčky jsou: za prvé – tancuje jako „křoví" na pódiu při koncertech jedné rokové kapely a za druhé – je dobrovolná hasička. Minulý víkend měl ten jejich dobrovolný hasičský sbor závody. Něco pro naši vesnici!! Netuším proč, ale zrovínka v naší vesnici je neuvěřitelná koncentrace dobrovolných hasiček. Máme tu hned tři sbory! Docela mezi nimi funguje rivalita, která je znát nejenom na nich, ale i na některých vesnických spoluobčanech z řad jejich fanoušků.
Nevím, jak je to v jiných vesnicích, ale u nás naše dobrovolné hasičky žádné „opravdové“ ohně nehasí. K vodě se dostanou, teda kromě běžných standardních situací, jako je mytí nádobí, mytí sebe sama či plavání, jen když jí stříkají z hadic na terč při hasičských závodech. Jedná se vlastně o sport, ve kterém se já osobně moc nevyznám, ale co jsem tak pochytila, tak ten závod funguje asi takto: Tým asi sedmi bab, co v tmavě modrých hasičských kombinézách a v blankytně modrých helmách, které jim neustále padají z čela do očí, vyběhne ze startu ke kádi s vodou. Káď stojí na kraji fotbalového hřiště a zde se tým rozdělí. Každá dobrovolná hasička má svou úlohu, někdo zůstává u kádě, někdo čapne hadice, co leží na zemi u té kádě a metelí s nimi přes fotbalové hřiště na druhou stranu. Ty co zůstávají u kádě, tam zřejmě propojují konce těch hadic, co se s nimi pádí pryč, s něčím, co nasaje vodu z té kádě. S hadicemi běží čtyři, v polovině hřiště dvě „odpadnou“ a montují k sobě ty hadice, co sami dovlekly, s hadicemi, co jsou ještě vlečeny dál. No a ty, co běží s hadicemi dál až k metě, kde zakleknou a pak stříkají na terč, musí k oné metě doběhnout dřív, než ty, co propojují u kádě, dopropojují a pustí do hadic vodu. A celou tu dobu jim běží čas. Jakmile proudem vody zasáhnou oba terče (každá z těch posledních dvou sprintujících hasiček ten svůj terč), tak se stopky zastaví.
Tak něco takového čekalo i tu minulou sobotu na Marťu. V předstartovním čase, kdy panovala nervozita a vzájemná rivalita týmů a fanoušků navozovala „jiskřivou“ atmosféru, předváděla Marťa zakaboněným soupeřkám, oč je větší dobrovolná hasička, neb její nehty mají stejnou barvu, jako je barva její hasičské uniformy.
Když konečně nastal čas jejich „zásahu“, Marťa se urputně pustila do boje. Statečně vláčela hadici přes celé hřiště až k místu, odkud měla stříkat na terč. Bohužel voda naplnila hadici ve chvíli, kdy Marťa nebyla zcela ještě připravená. Kovový konec hadice se jí vyškubl z jedné ruky a jak zápasící krokodýl lítal z jedné strany na druhou. Martě se naštěstí podařilo hadici v druhé ruce udržet, jenže ve chvíli, kdy levou rukou zpětně hrábla po tom zmítajícím se kovovém konci hadice, ucítila na ruce něco jako bolest. Jako správná dobrovolná hasička, oddaná věci srdcem i duší, nedbala bolesti, zkrotila zuřící hadici a přímým zásahem terče dokončila misi.
Zvedla levou ruku, aby zjistila, co ji na ní bolí. Na stupnici od jedné do deseti, kde číslo deset můžeme přiřadit pocitům děs, běs, hrůza a zmar, by Marťa pohled, který jí vyvstal před očima, ohodnotila zcela určitě číslem deset. Větší nemilé překvapení v životě pravděpodobně nezažila. Bez hlesu zírala na levý prsteníček, na kterém prostě NEBYL poslední článek prstu! V mrákotách se pomalu zvedla ze země, pravou rukou uchopila levé zápěstí a otočila se směrem k rozradostněným členkám týmu, které se k ní a k druhé „terčařce“ právě sbíhaly. Jedna, která právě dobíhala k Martě a zrovínka pracuje v nemocnici jako zdravotní sestra, okamžitě a bleskurychle odhadla situaci.
Vyškubla Martě její levé zápěstí z ruky, zvedla ho do výše a s její rukou nad vlastní hlavou vyběhla směrem zpět ke kádi a obecenstvu. Na druhé straně se rozvášněným fanouškům, kteří z té dálky rozhodně nezaznamenali vzduchem letící článek Martinina prstu, naskytl pohled na dvě poklusem přibíhající hasičky s propojenýma rukama nad hlavou. Rozvášnění fanoušci nesprávně odhadli ten výjev a usoudili, že hasičky s rukama nad hlavou rovná se radost nad triumfálním výkonem a začali nadšeně tleskat a halekat: „Holky, byly jste fakt dobrý!“
Protože všichni stáli na místě a maximálně radostí poskočili, začala zdravotnice do pochvalného potlesku křičet: „Záchranku. Rychle záchranku!“ To konečně probralo Marťu z mrákot a zařvala: „Já nemám prst!“ A obecenstvo přestalo tleskat…
To, co se dělo dál, notně připomínalo scény ze známých filmů, jako jsou Homolkovi nebo Vesničko má středisková. Akce stíhala akci. Všichni hasiči na nohou – dobrovolní i ti nedobrovolní, fanoušci i čumilové. Všichni lítali sem a tam. Marťa hystericky křičela, ať jí okamžitě najdou ten prst, aby jí ho mohli doktoři potom přišít. Velitel opravdových hasičů vydal rozkaz k utvoření husté rojnice. Rivalita zmizela. Všichni se snažili pomáhat a bok po boku se postavili do rojnice. Každý, kdo se udržel na nohou, pročesával fotbalový trávník stéblo po stéblu a hledal poslední článek Martina prstu. Je sice pravda, že některé dobrovolné hasičky slabší nátury, ač byly také součástí rojnice, vůbec netoužily kus prstu najít, protože se bály, že kdyby se ony staly těmi „šťastlivci“ a článek objevily, mohly by ho snad i nechtěně poblít. Jiné, ty jízlivější nátury si neodpustily poznámku k laku, co Marťa použila – že prý měla místo modrého hasičského použít červený, že ten by byl v trávě lépe vidět…
Po nějaké době se článek našel pod jednou z hadic a šupem letěl k nanukům do mrazáku v blízkém bufetu u hřiště, než přijede záchranka. Přes všechnu snahu a Martiny úpěnlivé prosby však nemohl pan doktor v nemocnici přišít správně zmrzlý článek zpět k prstu. Nebudu vás zatěžovat podrobnostmi proč. Jediné možné řešení bylo, že pan doktor prst „ukončil“ a zašil.
Když se pak Marťa vrátila z nemocnice zpět na hřiště, čekalo na ni překvapení v podobě poháru za třetí místo, který její tým vybojoval – vlastně převážně díky ní s třetím nejrychlejším časem ze všech. Všechny dobrovolné hasičské kolegyně z jejího týmu se domluvily, že pohár tentokrát nepoputuje do hasičárny, ale patří jen a jen Martě jako malá „náplast“ za to, o co v boji o pohár přišla. Myslím, že i když nakonec nebyly první na bedně, stala se i přesto Marťa nejznámější dobrovolnou hasičkou, jejíž věhlas o „obětavosti a hrdinném překonání bolesti“ přeroste hranice nejen naší obce, ale možná i okresu!
