Když se mi podařilo úspěšně odmaturovat, měla jsem pocit, že jsem najednou "děsně dospělá". Byla jsem přesvědčená, že děsně dospělý holky přece netráví dovolenou s rodiči, a proto jsme se já a moje sestra dohodly, že půjdeme na brigádu a že si za vydělané peníze z brigády koupíme zájezd busem k moři jen pro nás dvě. Jak rozhodly, tak udělaly – celý červen brigádničily a v červenci si ty dvě děsně dospělý holky koupily sedmidenní zájezd Ikarusem na Istrii.
Odjezd autobusu na Istrii byl v sobotu večer kolem šesté hodiny z Prahy z Dejvic, tedy nějakých šedesát kilometrů vzdušnou čarou od našeho domova. Naši nám řekli, že když už jsme tak děsně dospělý a s nimi na dovolenou nechceme, tak ať se taky samy do těch Dejvic dopravíme. Máma stejně odjela na víkend pryč autem, takže ani nebyla jiná možnost, než vyrazit od nás ze vsi busem, dojet k metru, tam přestoupit a metrem dojet až na Dejvickou. Tedy asi tak hodina a půl cestování sockou s narvanými kufry. Brnkačka… Co by dvě děsně dospělý holky nezvládly? Vůbec jsme v tom neviděly problém.
Tedy až do chvíle, kdy jsme se v tom červencovém odpoledním dusnu na padnutí, doplazily s těmi ohromnými kufry na náves a zjistily, že ta nejvíc děsně dospělá holka a hlavní koordinátor naší děsně dospělé dovolené – JÁ – špatně naštudovala spojení a že nám autobus právě ujel a další jede až za hodinu, a tím pádem nemáme šanci stihnout náš Ikarus.
Vypukla děsná panika. Mazaly jsme zpátky domů s tou maxi batožinou a naprosto nedospěle brečely našemu tátovi, ať nás hodí alespoň na metro.
Táta byl ze začátku tvrdě proti! Zrovna opravoval starou Avii, a protože bylo to úmorné vedro, válel se pod ní jen v takovejch echt hnusnejch starejch slipáčích. Kromě toho, že byl po celém těle jak prase od kolomazi a bůhví ještě čeho, tak měl v sobě i jednu lahváčovou desítku. Po deseti minutách kvílení a žebrání se nám podařilo tátu přemluvit, že nás hodí na nejbližší zastávku metra v Praze.
Jelikož jediné, co v ten okamžik mělo u nás doma čtyři kola, byla ta Avie, co na ní táta zrovna něco opravoval, tak musel milou Avii sundat z heveru a cosi, co na ní měl právě „rozpracované“, jen tak halabala rychle dodělat, abychom mohli co nejdřív vyrazit. Jelikož byl chudák táta špinavej jak prase a už nebyl čas na to, aby se umyl, tak ten ohoz, co měl na sobě, vylepšil takovým sepraným pláštíkem, co se nosí přes montérky. Pláštík měl původní barvu zřejmě šedivou, měl utrhané všechny knoflíky a tatíkovi končil těsně pod zadkem. Táta měl v plánu, až se vrátí, na té Avii dál pracovat, takže vůbec neuvažoval o tom, že by si vzal čisté oblečení, které by stejně jen zbytečně zamazal, ale hlavně by se v tom dusnu v jiném oblečení nepříjemně potil, kdežto kabátek, nemaje knoflíky, nešel zapnout, tudíž byl široce rozevřený a „větral“.
Konečně jsme vyrazili, a to přískoky vpřed, protože Avie ještě nebyla úplně opravená. Furt bylo slyšet divné škvrdlavé zvuky motoru, z výfuku se dýmalo, jako kdybychom jeli na uhlí. Auta nás raději nepředjížděla, protože přes ten černý mrak, co byl za námi, nebylo absolutně vidět do protisměru. Táta divoce řadil, někdy musel i obouruč rvát tu šaltrpáku, na to místo kam chtěl, protože to prostě nešlo a nešlo přeřadit a po celou tu dobu nevybraně nadával.
Naštěstí Avie, holka jedna hodná, vydržela a v pohodě nás dovezla na první zastávku metra na okraji Prahy, kde jsme rychle vyskákaly i s naší bagáží, rozloučili se s přehodným tatínkem a sprintem vyrazily na metro. Všechno klaplo a nám se podařilo v pohodě Ikarus stihnout.
V té době ještě nebyly mobilní telefony rozšířeny mezi „běžné“ obyvatelstvo, a tudíž ani v naší rodině se žádný mobil nevyskytoval, což nám zajistilo, že jsme strávily velice klidných a pohodových sedm dní v Istrii u moře. Kdybychom ovšem mobil vlastnily, tak by se nám, jen co bychom vylezly z metra na Dejvické, rozdrnčel. A to, co bychom se z něho dozvěděly, by nám zřejmě dělalo tak těžkou hlavu, že bychom se možná rozhodly snad i na Istrii neodjed, a kdybychom přece jen odjely, tak by nás pocit viny tížil po celou dobu dovolené…
a zítra druhá část...:o)))
