Nedávno jsem z rádia slyšela, že to, o čem byla v rádiu řeč, je „vrcholem stoicismu“. Místo abych o té skvělé věci poslouchala dál, začala jsem přemýšlet, jestli jsem kdy v životě už někdy takovou formulaci slyšela, jestli jsem vůbec kdy ve svém životě alespoň použila slovo „stoicismus“, natož ve spojení se slovem „vrchol“. Pak jsem přemýšlela, co nebo kdo v mém životě či okolí se mnou tak mocně zacloumal svojí vyrovnaností, sebeovládáním či flegmatismem natolik, že bych o tom nebo o někom mohla říct, že to je „vrcholem stoicismu“. A pak jsem si vzpomněla na historku mojí kamarádky, která se jí přihodila cestou tramvají, a musím uznat, že tam bych se slovo „stoicismus“ a možná i ve spojení se slovem „vrchol“ nebála vůbec použít.
Tedy kamarádka jela tramvají a seděla v tom druhém posledním vagonu naproti posledním dveřím. Na jedné zastávce přistoupil pán tak kolem čtyřicítky až padesátky, který upoutal její pozornost nejen tím, že si sedl přímo před ni, ale především svojí výškou. Určitě měl víc jak dva metry. Na sobě měl oblek s kravatou a dlouhý, černý, rozepnutý zimní kabát. Kamarádka sledovala pána už od dveří, kde se při nástupu musel ohnout, aby se nepraštil do hlavy, a úplně nejvíc ji zaujal ten jeho kabát. Pán byl totiž nejenom vysoký, ale také značně rozložitý v ramenou. Kabát na něm visel z té výšky přes dva metry a při každém dalším jeho vykročení se rozevřel jak opona v Národním divadle a v momentě, kdy noha míjela nohu, se zase zavřel. Tedy než došel na sedadlo před kamarádkou, se při délce jeho kroku kabát široce rozevřel a zase úplně zavřel nejmíň čtyřikrát jak při děkovačce na konci představení.
Seděla a zírala na tu černou oponou před sebou. Přemýšlela, kolik je asi potřeba metrů látky na tak ohromný zimní kabát, a připadala si, jako kdyby byla v divadle schovaná v tom budníčku pro nápovědu, která čeká, až vytáhnou oponu, herci začnou hrát a ona v případě nouze napoví, a zachrání tím představení. Na další zastávce, když tramvaj zastavila a otevřely se dveře, začala se dovnitř hrnout spousta lidí. Černá opona se najednou zvedla, protože si všimla (na rozdíl od mojí kamarádky, jejíž myšlenky byly zcela pohlceny oním kabátem), že přistoupila starší paní o holi, a galantně jí nabídla místo k sezení. Výhled na oponu jí teď vystřídal výhled na kudrnatý šedý vlas, částečně zakrytý vínovým kloboučkem.
Lidé stále přibývali a přibývali, až se konečně ozvalo zacinkání a dveře tramvaje se zase zavřely. Ve vagónu okamžitě zhoustl vzduch, protože ten teď doslova praskal ve švech. Někde z prostředku tramvaje doléhal ke kamarádce jekot, chechot a bujaré výkřiky spolucestujících výrostků, když se tramvaj zase s cuknutím rozjela a valná většina spolucestujících pod náhlým cuknutím zavrávorala a šlápla někomu vedle sebe na nohu.
Vínový klobouček před kamarádkou začal nervózně nadskakovat a paní se celá začala různě ošívat, jako kdyby seděla v mraveništi. Pak si přendala hůlku z levé ruky do pravé a začala s ní kymácet zepředu dozadu jak s řadicí pákou u auta. Chvíli se ošívala a „řadila“ a pak vyštěkla směrem nahoru k hlavě nad černou oponou: „Nemůžete trochu ustoupit?? Nemám tady vůbec žádný prostor!! Musíte se na mě tak tisknout?“
Hlava nad oponou, která doposud nezúčastněně sledovala dění na ulici přes okno tramvaje, odtrhla pohled od okna a pomalu přejela pohledem směrem dolů k vínovému kloboučku. Chvíli sledovala obličej pod vínovým kloboučkem a po vteřině mlčení, když se zřejmě ujistila, že se nejedná o žert ze strany vínového kloboučku, s naprostým klidem z té výšky dvou metrů pronesla: „Omlouvám se, madam, pokud trpíte na místě, které jsem vám uvolnil, určitým pocitem nepohodlí, ale věřte tomu, že nemám nikterou touhu se na vás tisknout. Bohužel trhané pohyby tramvaje a poněkud větší počet cestujících, než je únosné, ovlivňují nejen moji pozici v této části tramvaje, ale mají také vliv na moji celkovou stabilitu.“
Vínový klobouček nepřestal nadskakovat, spíše intenzita nervózního škubání nejen kloboučku, ale i celého těla vzrostla při každém dalším cuknutí tramvaje a přidalo se i nespokojené funění a odfrkávání. Po dalších třech cuknutích se paní zřejmě rozhodla, že nebude dál němě snášet tento útlak, a vyloženě vyštěkla pisklavým hlasem znovu nahoru směrem k hlavě nad oponou: „Já jsem vás žádala, abyste se na mě netisknul!! Já tu nemám žádný prostor!“ a aby zřejmě dokázala, kam až by měl sahat její prostor, začala tou hůlkou v ruce pořádně „tlouct“ do podlahy vedle svého sedadla, kde se samozřejmě také po celou tu dobu vyskytovaly i nohy a boty patřící k černé oponě. Po pár ranách hlava nad oponou znovu stočila pohled dolů k vínovému kloboučku a ke kamarádčině překvapení se opět ozval naprosto klidný a vyrovnaný hlas, který oznamovacím tónem odpověděl: „Madam, já vás ujišťuji, že se na vás netlačím. Možná pro vás nebude následující informace zcela relevantní, ale věřte, že i my ostatní zažíváme pocity určité stísněnosti vzhledem k velikosti prostoru a počtu na něm stojících osob. Opravdu velice rád bych vám dopřál více prostoru a přesunul se, a to nejen k vaší radosti, ale zcela určitě i k radosti mé, na zcela opačný konec tramvaje, ale obávám se, že i já jsem okolnostmi donucen cestovat zrovna zde na tomto místě vedle vás.“
Přestože pán ani trochu nezvýšil hlas a mluvil velice vyrovnaně a klidně, tramvaj včetně někde uprostřed stojící omladiny ztichla a oči spolucestujících, tedy alespoň těch, kterým to prostor částečně dovolil, se začaly otáčet jejich směrem a sledovat jejich rozhovor. To zřejmě popudilo vínový klobouček ještě víc, takže začal hůlkou opět „mlátit“ do podlahy, a tím tedy také do nohou v botách, vedle její sedačky stojících, a o poznání hlasitěji a zase tím pisklavým a štěkavým hlasem vykřikl: „Já vám opakuju, že se na mě neustále tisknete, nemám tady žádný prostor! Je mně nepříjemné, jak se na mě neustále lepíte! A já vás kategoricky žádám, jděte dál a neobtěžujte mě!!!“
V tento moment už opravdu skoro všichni lidi v tramvaji sledovali slovní přestřelku o prostor kolem sedačky vínového kloboučku a s napětím čekali scénu, v kterou každý logicky předpokládal, že přestřelka vyústí, až dvoumetrový pán vybuchne. Každý včetně mé kamarádky vysílal k černé oponě povzbuzující pohledy, které ho měly utvrdit, že jsou na jeho straně a že zcela určitě každý, kdo by vínový klobouček pustil sednout a sklízel za to takové slovní útoky, by reagoval určitě daleko agresivnějším způsobem než černá opona.
Jenže pán byl stále ale ÚPLNĚ naprosto klidný a v obličeji se mu nepohnul ani sval, když opět směrem k paní oznamovacím tónem pronášel: „Opakuji, madam, a zdůrazňuji, že bych velice nerad, kdyby to vyznělo nějak netaktně vůči vaší osobě, rád bych vás ujistil, že stát nad vámi není zcela určitě příjemná záležitost, kterou bych si snad ještě snažil umocnit nějakým nadbytečným osobním kontaktem s vámi či tisknutím se k vám…“ Pán nestačil dokončit větu, protože vínový klobouček mu skočil do řeči a opět trval na svém, že TOTO je jeho prostor, a ranami hůlkou o podlahu a pánovy nohy si ten prostor vymezoval. Dalších následujících pět minut spolucestující dál se zájmem sledovali, jak si vínový klobouček snaží vynutit křikem a ranami holí „svůj prostor“, a černá opona, jak se marně a s klidem snaží paní vysvětlit, že se na ni nelepí, ale je na ni lepena okolím a trhanými pohyby tramvaje.
Mezitím tramvaj dojela do další stanice, trhané pohyby ustaly, tramvaj zastavila a dveře se otevřely. Bohužel nikdo nevystupoval a naopak na stanici se k nástupu do tramvaje chystalo dalších pár cestujících. Černá opona se najednou, v rámci možností v přeplněné tramvaji, naklonila k vínovému kloboučku a s naprosto ledovým klidem a se slovy: „S dovolením, madam,“ vzala překvapenému vínovému kloboučku, který se nezmohl ani slovem na odpor, hůlku z ruky, zvedla ji do výšky svých ramen, čímž se hůlka dostala nad hlavy všech ostatních spolucestujících, a pak jediným a přesným pokusem a k všeobecnému úžasu všech okolo, vyhodila hůlku nad hlavami spolucestujících otevřenými dveřmi z tramvaje ven.
Trvalo asi vteřinu, než se spolucestující probrali z překvapení, pak se ozval smích z různých koutů přeplněného vagonu a výrostci uprostřed začali nadšeně hýkat a tleskat a vykřikovat. „Tak to je HUSTÝ!!“ Černá opona bez mrknutí oka, či jiného náznaku pocitu zadostiučinění, se opět urovnala do své pozice nad vínovým kloboučkem, jakoby se ale absolutně vůbec nic nestalo, s rukou na madle a očima netečně upřenýma ven na dění za okny tramvaje.
Pán stojící nejblíže u otevřených dveří vyskočil ven, hůlku zvedl a vrátil se s ní do tramvaje. Opřel tam hůlku vzadu za dveřmi o stěnu tramvaje a směrem k vínovému kloboučku přes namačkané spolucestující zavolal: „Až budete vystupovat paní, tak máte tu hůlku tady opřenou.“
Kamarádka vystupovala dřív než oba dva aktéři, nicméně do jejího odchodu už žádná další slovní přestřelka na téma „můj prostor“ neproběhla. Černá opona dál nezúčastněně sledovala provoz za okny tramvaje a vínový klobouček seděl ani nedutal.
