Mám kamaráda Sváťu, který je z Moravy a tady v Praze studoval vysokou školu. Domů na Moravu jezdil během svých studiích velice sporadicky, vždycky jen tak na nějakou tu rodinnou oslavu a na Vánoce. Jednou jel Sváťa opět na Moravu, protože jeho babi měla narozeniny. Ten den se sešla celá rodina v domě u Sváťových rodičů, a když bylo vše na oslavu nachystané, měl Sváťa pro babi dojet do vedlejší vesnice. Když se připravoval, že vyrazí, přiběhl jeho malý tříletý synovec Kájík, že chce jet se „stlejdou“ vyzvednout babičku. Sváťa byl na Moravě naposledy skoro před půl rokem a v té době uměl Kájík říkat sotva máma a táta. Teď najednou Kájík mluvil skoro v souvětích, jen mu nešlo, ale jako vůbec nešlo vyslovit písmenko „r“.
Kájík žadonil, ať mu máma dovolí jet se stlejdou a Sváťa řekl: „Proč ne.“ Sestra Sváti se ho s nejistotou v hlase ptala, jestli si je jistý, že to s Kájou zvládne, a Sváťa nechápal, co by na tom mělo být tak složitého: poveze Káju v autosedačce vedle do vsi a zpět. Sestra ještě chvíli váhala a pak svolila, že Kájík se strejdou může vyrazit. Před odjezdem ještě kladla Sváťovi na srdce, aby před Kájíkem nemluvil sprostě, že je jak houba a všechna slova, co slyší, hned nasaje a pak je pořád opakuje.
Sváťa si myslel, že ta jeho ségra je zbytečně až moc starostlivá matka a on přece není blbej, aby před malým děckem mluvil sprostě. A tak vyrazili. Sváťa za volantem, malý Kájík vzadu v autosedačce. Jen co projeli vrata, zeptal se Kájík: „Stlejdo a ploč jedeme plo babičku?“
„No protože má babička narozeniny,“ odpověděl Sváťa.
„A stlejdo, ploč má babička naozeniny?“ chtěl zase vědět Kájík.
„No protože se v tenhle den před hodně lety narodila, tak se vždycky jednou za rok v tenhle den sejdeme a všichni jí k těm narozeninám připijeme,“ trpělivě vysvětloval Sváťa.
„A stlejdo, a ploč se babička naodila?“
„No protože se její tatínek s její maminkou měli rádi,“ odpověděl Sváťa a začal tušit, že to asi nebude jen tak, dojet pro babi a zpět s tříletým prckem za zády. Ani nedomyslel a už se Kájík ptal dál: „A stlejdo, ploč se měli ládi?“
„No prostě se měli rádi. Tvůj tatínek má taky rád tvoji maminku, tak… A do pr…“ Sváťa se stačil zarazit, než řekl sprosté slovo. Do cesty mu vlítnul pes, takže musel prudce zabrzdit a zaflekovat auto na místě. „…do prkenný ohrady!“ dokončil větu Sváťa a ze zadu se ozvalo: „Stlejdó, plóč do plkenný ohlady?“
„Ále, to se jen tak říká – do prkenný ohrady. Jako když tě něco naštve, tak si tak ulevíš.“
„A stlejdo, ploč seš naštvanej?“ chtěl vědět Kájík.
„No protože nám do cesty vběhnul pes a málem jsem ho přejel.“
„A stlejdo, ploč ti tam vběhnul pes?“ nechápavě se ptal Kájík.
„No protože je to bl…“ včas se Sváťa zarazil a zuřivě přemýšlel, jaké vhodné slovo vybrat: „… no protože je to hloupý pes!“ spokojeně dokončil.
„A stlejdó, ploč je ten pes hloupý?“ chtěl pro změnu vědět Kájík.
„Bože můj! Kájo, já nevím! Prostě mně vběhnul pod kola a to chytrý psi nedělají, tak je to asi hloupý pes! A já už se nechci bavit o psech, radši mi pověz, jak se ti líbí ve školce?“ snažil se Sváťa odvézt pozornost od otázek a naivně si myslel, že teď se Kájík rozpovídá o kamarádech ze školky. To se ale šeredně mýlil, protože Kájík odpověděl samozřejmě otázkou: „A stlejdó, ploč musím chodit do školky?“
Jistě si všichni dokážete představit, že pro dvacetiletého skoro chlapa, který absolutně není zvyklý být s malými dětmi, natož aby byl připraven na záludnosti jejich otázek, který netuší, že odpovědí na jakoukoliv jejich otázku, vyvolá vlnu dalších a dalších otázek, to bylo nejpernějších pět minut v životě, než dojel k babiččinu baráku. Hlava mu drnčela z neustálého „A stlejdó, plóč?“, z neustálé snahy hlídat se, aby neřekl něco sprostého a z neustálého vymýšlení si odpovědí na Kájíkovy otázky.
Když zastavili před malým dvoupodlažním paneláčkem, kde babi bydlela, Kájík poprvé změnil styl otázky: „Stlejdó? Můžu zazvonit na babičku?“ Sváťa přešťastný z toho, že neslyší „stlejdó, a ploč“, neprozřetelně řekl: „No jasně, Kajíku!“ a odpoutal synovce z autosedačky. Jenže až po chvíli mu došlo, jakou osudovou chybu udělal. Jakmile totiž Kájík zazvonil na babi a v reproduktoru u zvonků uslyšeli: „Hned jsem dole, Sváťo,“ tak okamžitě následovala první Kájíkova otázka: „Stlejdó, a ploč my nemáme doma tohle mluvítko?“
„No protože vy ho nepotřebujete. Když u vás někdo zazvoní, tak stačí když otevřete okno v kuchyni, který je dva metry od vrátek, a už mluvíte s tím, kdo u těch vrátek je,“ vysvětloval Sváťa a došlo mu, že kdyby nechal Kájíka v autě, tak by se vyhnul dalším otázkám.
„Stlejdó, a ploč babička to mluvítko má?“ nechápal tu nespravedlnost Kájík.
„No protože ta sem dolů nevidí, takže když někdo zazvoní, musí se zeptat, kdo to na ni zvoní,“ odpověděl nevrle Sváťa a zjistil, že je mírně řečeno podrážděný! Že už nechce Kájíkovi odpovídat na další otázky a že byl vůl, když souhlasil, že vezme to zvědavý dítě s sebou. Nechápal, že se jeho sestra z Kájíka ještě nezbláznila! Nechápal, že vůbec někdo dokáže s tím upovídaným dítětem být sám (!) a dobrovolně (!!) v jedné místnosti. Neuvěřitelně v jeho očích stouply všechny učitelky mateřských školek. Svatosvatě si slíbil, že jestli bude vůbec někdy nějaké děti mít, tak nejdřív za dvacet let, a to ještě jedině v případě, že bude jezdit na dlouhé služební cesty mimo domov, nejlépe do Austrálie! A to ještě netušil, že bábino „Hned jsem dole, Sváťo“ bude trvat předlouhých deset minut plných dalších otázek…
Po deseti minutách byl už Sváťa naprosto „rozložený“, bublalo to v něm, jak v papiňáku, cedil odpovědi skrz sevřené zuby a očima visel na dveřích, kdy se objeví babi. A Kájík nic netuše o Sváťově rozpoložení, sypal ze sebe s tím svým nevinným dětským obličejem, s těma velkýma vykulenýma očima a tím zvědavým dětským hláskem otázky jednu za druhou:
„A stlejdó, ploč má babička hnědý dveže?“ – „Protože je natřeli na hnědo.“
„A stlejdó, ploč je natželi na hnědo?“ – „Protože jinou barvu neměli.“
„A stlejdó, ploč nenatželi taky plot na hnědo?“ – „Protože to už jim ta barva došla.“
„A stlejdó, ploč jim došla?“ – „Protože jí koupili málo.“
„A stlejdó, ploč jí koupili málo?“ – „Protože měli málo peněz.“
„A stlejdó, ploč měli málo peněz?“ – „Protože HOVNÓÓÓ!!! Zalez do auta a konečně na chvíli zmlkni!!“ zařval Sváťa, se kterým se právě rozloučily jeho nervy a odpochodovaly neznámo kam, a to přesně v tu chvíli, kdy se otevřely již zmíněné hnědé dveře, v nich se objevila babi a káravým hlasem pronesla: „No dovol, Sváťo! Jak to pro-Kristovy-drahý-rány mluvíš s tím dítětem?!“
A že si netipnete, co řekl Kájík mamince, když se po zpáteční cestě plné dalších otázek, vrátili? Správně! S vykulenýma očima mámě sděloval: „Mami, stlejda žek hovno!“ Mamince zmizel úsměv z tváře, naštvaně se otočila na Sváťu a řekla: „No brácho, PROČ mu proboha říkáš takový slova?!“ A všichni nechápavě zírali na Sváťu, který beze slova odpovědi vyběhl na zahradu, tam bušil hlavou do stromu a z plna hrdla řval jedno sprostý slovo za druhým.
