Tak jsem si myslela, že udělám něco pro stmelení našeho rodinného kolektivu: vypravila jsem rodinu na sobotní mikulášskou nadílku, která probíhala v divadle ABC. Doufala jsem, že si všichni užijeme předvánoční Prahu a že společně strávené chvíle v nás zanechají ty „úža“ pocity, ze kterých budeme čerpat ještě dlouhou dobu… Což o to – akce v divadle byla dobrá, dětem se v divadle líbilo a i manžel vypadal docela spokojeně, ale po odchodu z divadla se to všechno nějak vymklo. Děti v divadle dostaly od Mikuláše takového chlupatého medvěda. Venda, jako holčička, bílého a kluci dostali hnědého. Celou cestu k autu jsem poslouchala nepřerušitelný monolog Vendy, jak se bude ten medvěd jmenovat, jak je krásně heboučký, jak si ho hned v pondělí vezme do školky a jak to bude už navždycinky její největší kamarád. Jen co jsme dorazili k autu, medvěd jí upadl do ohromné kaluže rozbředlého sněhu…
Přes její srdceryvný řev, moji snahu a dvojí balení papírových kapesníčků z medvěda crčela voda, rozhodně už nebyl bílý ani heboučký. Manžela se mi nakonec podařilo přesvědčit, že to určitě půjde později nějak vyčistit, a tak medvěd neskončil v nejbližší popelnici, ale v kufru auta.
Cestou nazpět domů jsem ještě potřebovala zastavit v nějakém obchoďáku a koupit anýz. Už to manžel nemohl pochopit: proč kvůli balíčku anýzu musí celá pětičlenná rodina do nákupního centra?! Jenže vysvětluj chlapovi, že anýz potřebuju do perníčků, abych je mohla plácat s dětmi, a u nás na vsi prostě anýz v obchodě nemají! Takže jsme zastavili na Chodově a celá roďka vyrazila pro anýz do zdejšího hypermarketu. A někdy v tomto okamžiku se definitivně zhroutil můj plán tmelit rodinný kolektiv. Pomalu, zato neudržitelně začal manžel ztrácet nervy. Ječel na děti, lítající po hypermarketu, atmosféra mezi námi houstla, a když jsme se konečně zase všichni připásali do všech autosedaček a sedaček v našem vozu a opět vyrazili směr domov, tak za druhou zatáčkou začala Venda vydávat nějaké divné dávivé zvuky.
Neustále jsem se jí ptala, co jí je, a dožadovala se odpovědi, protože v temném autě, kde ještě seděla za mnou, jsem na ni vůbec neviděla. Venda neodpovídala, takže manžel zastavil, otevřel dveře, čímž se v autě rozsvítilo a my zjistili, že chudák Venda blije a blije…
Manžel, jak byl v ráži, začal na ni hulákat, že je pitomá, že si určitě narvala do krku to pitíčko, co držela v ruce, a proto teď zvrací. Venda se mezi blitím a dávením snažila ospravedlnit, takže se snažila mluvit. Do toho na ní manžel houknul, že když se blije, tak se nemluví, což se mi v tu chvíli zdálo jako totálně absurdní poučka. No, zkrátka jsem začínala mít pocit, že je manžel vytočený, jako by se Venda poblila naschvál. Asi mužská logika…
Venda přestala zvracet, manžel se znovu připoutal, stočil okénko až dolů, že by se prý jinak z toho smradu taky poblil, a znovu jsme se rozjeli směr domov. Po chvíli začal nejmladší čtyřměsíční Štěpíno řvát – nevím, jestli z toho smradu, nebo z té strašné zimy, co byla teď v autě, a nejstarší Lukáš do toho pořád skuhral, že se mu taky zvedá žaludek a že se mu chce také zvracet.
Celý zbytek cesty jsem se v tom šíleném Štěpínově řevu (a to i přes to, že jsem zimou nemohla skoro mluvit, na hlavě jsem musela mít kapuci, aby mě v tom větru vlastní vlasy neumlátily) snažila manželovi rozmluvit jeho utkvělou myšlenku, že si Venda určitě nestrčila to pitíčko do krku naschvál. Že jí určitě nešlo o to poblít mu vůz a že určitě ani není poblitý, že se určitě poblila jen a jen na sebe, a pokud bude manžel jen trošičku šikovný a nebude
odpoutávat nejdřív Vendu, ale odpoutá celou autosedačku i s Vendou a jako celek je vyndá ven, takže pak určitě, ale určitě v autě nic nebude a ten smrad se lehce vyvětrá.
Když se mi konečně ke konci cesty podařilo manžela přesvědčit, že vůz je stoprocentně v pohodě, tak se jal vyndávat Vendu i s autosedačkou dle mého návodu ven a zjistil, že celé sedadlo pod autosedačkou je také od zvratků. Že se vytočil nanovo, je asi zbytečné zdůrazňovat.
Já mezitím doma svlíkala Vendu a můžu vám říct, a fakt nekecám, že kromě té chlupaté deky, kterou byla přikrytá, ještě poblila košilku, triko, šaty, šálu, čepici, kombinézu a samozřejmě autosedačku. Hrabala jsem se v těch blitkách, zvedal se mi žaludek a do toho jsem vysvětlovala plačící Vendulce, že tatínek sice křičí, ale vůbec se na ni nezlobí, že mu jenom není dobře z toho smradu… Uklízela jsem ty blitky z oblečení snad půl hodiny, abych to mohla strčit do pračky, a pak jsem další půlhodinu rozebírala autosedačku, abych z ní následně mohla ze všech škvír a zákoutí vydolovávat další blitky…
Závěr celé akce byl trochu frustrující: tmelení nějak neproběhlo, ba naopak, a spíš začínám mít pocit, že ty tři děti trochu nezvládáme…
