Těsně před vánoci uveřejnila blogerka Lenka Braham Bouchnak svůj článek o Tunisu, jako o zemi, kde nejsou žádné sociální dávky a kde tedy veškerá sociální pomoc závisí na osobní solidaritě občanů. Na závěr článku připojila svoji žádost o finanční pomoc na nákup naslouchadla. Článek se mi líbil, žádost nikoliv. Proč ale? Proč by mělo být špatné takovouto cestou požádat o pomoc? Chvíli jsem nad tím přemýšlel a pak v dalším okně otevřel internetové bankovnictví. Proč?
Je to již docela dávno, co jsem cestou domů zastavil v Praze stopaři. Vypadal dosti zanedbán a většinou jsem tyto stopaře míjel, aniž bych zastavil. Proč jsem vyhodil blinkr a šlápl na brzdu? Co mě přimělo zastavit tentokrát? Nevím. Možná to, že stopoval na neobvyklém místě, ve mně na chvilku probudilo myšlenku, že potřebuje pomoci. Slušně pozdravil a zeptal se mě na cestu a že by potřeboval svézt do Jindřichova Hradce. Všiml jsem si rozbitého skla brýlí. Po nějaké chvíli se spolucestující rozhovořil a já se dověděl, že byl přepaden, obrán o všechno a že nemá ani peníze na cestu domů. Klasický příběh. „To jsem si zas naběhl, proč já vůl zastavoval?“ O peníze mě ale, myslím, nepožádal a dnes už si ani nevzpomínám, jestli jsem mu nějaké na dojetí do Hradce dal. Nevím. Pamatuji si, jak mně Na Sibiři, s psíma očima požádal, jestli by si ke guláši nemohl objednat 6 knedlíků, že má velký hlad. Když jsme se loučili, poděkoval a dal mi na sebe kontakt, ať se ozvu až budu potřebovat čalouníka. Byl jsem rád, že jsem mu pomohl a bylo mi celkem jedno, jestli si příběh o přepadení vymyslel nebo ne.
O pár let později se ke mně přitočil na parkovišti u Tesca, když jsem překládal zboží z košíku do auta, ušmudlaný člověk a že jestli bych mu nedal nějaké peníze na jídlo, že už dva dny nejedl. „Jo, to víš, na jídlo, to ti tak budu věřit, koupíš si pivo či víno a zleješ se jak dán nebo to prohulíš“ ozval se můj vnitřní hlas a chtěl jsem jej poslat do háje. Neposlal jsem jej nikam. „Co když nelže? Co když opravdu dva dny nejedl?“ Sáhl jsem do auta, vytáhl pytlík s rohlíky a podal mu jej s očekáváním, že pošle do háje on mně. Neposlal. Vzal si jej, poděkoval a odešel. Sledoval jsem, jestli jej o kousek dál nehodí do koše. Nehodil, zalovil v pytlíku a pustil se do jídla.
Někdy mezi prvním a druhým příběhem jsem se toulal noční Prahou. Na Václaváku se přede mnou objevila asi osmnáctiletá holka s pejskem v náručí a prosbou, jestli bych jí nedal nějaké peníze na jídlo pro pejska, že se o něj nemá kdo postarat. Sama vypadala, že se nikdo nestará ani o ni. Odmítl jsem, jako ve většině případů, kdy mně nějaký žebrák požádal o peníze. O kousek dál jsem míjel stánek s občerstvením a já dostal chuť na propečenou klobásu. A hlavou mi projelo: „třeba jsem se v ní mýlil a pejsek nebyl jen prostředek k vyvolání soucitu“ Vrátil jsem se a hledal ji s tím, že ji pozvu aspoň na tu klobásu. Aspoň se dovím víc a třeba jí pak dám i peníze pro pejska. Už jsem ji ale nenašel. A v hlavě už zůstalo: „možná jsem jí křivdil“.
Tyto tři příběhy byly možná důvodem, proč jsem otevřel internetové bankovnictví a podpořil paní Lenku. Dobrý pocit z toho, že ve dvou z těch případů jsem byl prospěšný a mizerný pocit tam, kde jsem nepomohl. Nevím proč si pamatuji právě tento, když jsem odmítl mnoho jiných. Možná nějaká intuice, která odsunula rozum stranou a která navždy ve mně zanechala ten nepříjemný pocit, že jsem nepomohl tam, kde jsem byl požádán a kde bylo možná třeba pomoci.
Možná paní Lenka pomoc nepotřebuje a že se jí nyní nedostávalo financí na naslouchadlo, je jen důsledkem jejího rodinného hospodaření, kde nedokáže své výdaje sladit se svými příjmy a skutečnými potřebami. Její dvacetitisícový nájem v pražském bytě by tomu napovídal. Nechci ale hodnotit, zda má paní Lence pomáhat člověk, sám žijící v maringotce s minimálními výdaji. Přijde mi nedůstojné se hrabat v Lenčině životě jen proto, abych se rozhodl zda jí mám pomoci nebo ne. Zrovna tak mi přijde nedůstojné, aby paní Lenka každému dokladovala, že si pomoc zaslouží a že ji potřebuje. Její žádost je pro mně stejná jako když žebrák na ulici přede mně nastaví klobouk nebo svoji dlaň. A já buď vhodím minci nebo jdu bez povšimnutí dál. Nebudu po člověku s černými brýlemi a bílou hůlkou žádat lékařskou zprávu o jeho slepotě, po člověku s kloboukem potvrzení, že je nemajetný a bez domova. Diskuse, která se kolem její žádosti rozvinula je podle mně nechutná. Mám za to, že paní Lenka má psychické problémy a vše, co se odehrálo z její strany, bylo jen očekávatelnou reakcí na to, co se odehrálo pod jejím článkem. Kecy, že blog je veřejný prostor, kde člověk musí počítat se vším jsou sice pravdivé, ale nijak neomlouvají jednání těch, kteří si za cíl své zábavy (a ano u slabých jedinců považuji i jindy neškodnou zábavu za šikanu) vyberou ty nejméně odolné. V případech jako jsou pánové Kroupa nebo Matějka je to alespoň rovnocenný boj a já před nimi smekám, co vše ustojí, ale vybrat si jako svého soupeře paní Lenku, mi přijde zbabělé.
