Vyhlášení amnestie tehdy ještě prezidentem Václavem Klausem mně namíchlo stejně jako statisíce jiných občanů. Amnestii jako generální pardon panovníka zločincům odmítám jednak proto, že prezident není panovníkem, ale pouhým reprezentantem a služebníkem občanů státu a druhák proto, že k tomu abychom dali druhou šanci "zločincům", kteří se dostali do střetu se zákonem spíše náhodně máme jiné instrumenty, při jejichž uplatnění se posuzují konkrétní případy a je výrazně menší pravděpodobnost, že pustíme na svobodu ty, kteří si plně zaslouží být od společnosti odděleni a kteří by ale také měli společnosti povinně splácet za své činy.
Nicméně Ústava ČR možnost vyhlášení amnestie obsahuje a nikterak prezidenta v jejím rozsahu neomezuje. Bylo tedy a je ústavním právem prezidenta republiky amnestii v rozsahu, který asi většině občanů hnul žlučí, vyhlásit a my jakožto občané sice s tím můžeme nesouhlasit, ale měli bychom to respektovat. Rád jsem poslouchal pořady moderované spoluautorem Ústavy panem Vojtěchem Ceplem. Ten volal po změně a precizování Ústavy od samého začátku, ale k tomu nebyla mezi zákonodárci vůle. O změnu ústavy usilovali jen tehdy, když jim zrovna nevyhovovala a potřebovali si usnadnit nějakou patovou situaci, do které se sami svou neschopností řešit podstatné problémy dostali. Problematická místa Ústavy, která pan Cepl zmiňoval a ke kterým já řadím i možnost vyhlášení amnestie bez jakýchkoliv omezujících mantinelů, jsou v ní dodnes a trápit někoho ze zákonodárců budou, až si na nich budou moci přihřát svoji volební polívčičku.
Ač tedy s amnestií nesouhlasím, udělal Václav Klaus jejím vyhlášením našemu státu obrovskou službu. Ukázal na snadno zneužitelné ústavní právo prezidenta, které se, podle ohlasů, nelíbí značné části občanů státu a taky jeho zákonodárců a na potřebu zamýšlet se nad zněním Ústavy a jejím dalším precizováním tak, aby to nebyl jen cár papíru a přispěl k tomu, že vláda hned na svém prvním letošním zasedání uložila ministru spravedlnosti, aby řešil legislativní cestou zbytečné průtahy v trestních řízeních a zefektivnil trestní politiku. Žalovat prezidenta za velezradu pro tohle mi přijde přinejmenším úsměvné. Jakkoliv si pan Klaus získal tímto krokem řadu nových nepřátel a popudil ty stávájící k ještě větší hysterii, neměli bychom zapomínat na to, kde je příčina tohoto jeho kontroverzního rozhodnutí, které však bylo učiněno zcela v souladu s právem tohoto státu. Budeme -li se utápět ve štvaní proti bývalému prezidentovi, místo abychom vyžadovali po našich zákonodárcích, aby řešili onu příčinu v nedokonalosti Ústavy, dřív nebo později se opět najde někdo kdo nám podobně jako pan Klaus znovu hne žlučí.
Tak jako amnestie spustila hysterický řev Klausových odpůrců proti němu, tak stejně zapůsobila snaha některých senátorů žalovat dnes už bývalého prezidenta za velezradu na převážně Klausovy příznivce. Hysterie opět vítězí nad rozumem. Tak jako nesouhlasím s amnestií, ale respektuju ústavní právo jejího vyhlášení, tak nesouhlasím s touto žalobou, ale respektuji právo senátorů ji podat. Pokud dospěli k názoru, že Václav Klaus se velezrady dopustil, tak by měli svého práva podat na něj žalobu k Ústavnímu soudu využít. Že si o tom myslím, že nikomu nemáme upírat možnost se zesměšnit v rámci platných zákonů je věc druhá.
Pro mně bude podstatné až vyjádření Ústavního soudu. Pak teprve podle výsledku se začnu obávat toho, zda se ještě více neotáčíme nazpět abychom se vrátili do 50.let minulého století, kdy soudy odsuzovaly na základě společenské objednávky a právo se ohýbalo podle toho kam jsme koho potřebovali dostat.
Dokud však prezident i Senát jednají v rámci svých ústavních pravomocí, je vše v pořádku.
