Symfonie evropského nevkusu

Co Čech, to muzikant? Ručičky zlaté? Chtěli jste Eurosong, tady ho máte.

If you wanna have some fun, don´t run...

Eurovize každoročně dokazuje, že východní část Evropy může být pro své západní sousedy vzorem. Alespoň pokud jde o žebříček hudebního nevkusu. Kde jinde by Českou republiku tak suverénně mohla porážet Gruzie či Albánie?

Eurovision Song Contest navzdory svým padesáti dvěma uskutečněným ročníkům evropskou kulturu nijak zásadně neobohatil. Dnes je celý projekt chápán spíše jako přežitek, dokazující jak bizarní svět se vlastně v rozmezí pobřeží Atlantského oceánu a Černého moře nachází. Ačkoliv tedy Eurovize vyprodukovala více než padesátku vítězů, neustále se odvolává na ABBU a Céline Dion, tedy hvězdy, jejichž období slávy je nenávratnou minulostí, stejně jako snahy o jednotnou evropskou kulturu. Úroveň soutěže značně poklesla poté, co ji ovládly východoevropské země, pro něž je účast v evropské televizní písničkové soutěži jistou alternativou k vysněnému členství v Evropské unii.

Zatímco západní Evropa bere Eurovizi jako pokleslou televizní zábavu, východ v ní vidí příležitost, jak o sobě dát zbytku světa vědět. Ne náhodou je konání finále Eurovision Song Contest jediným obdobím, kdy se názvy bývalých sovětských republik objevují v celoevropském tisku. Současnou tvář evropského popu tak udává východní úpatí Evropy, tedy oblast, kde se veškerý hudební průmysl odehrává výhradně na tržnicích a zpěvačky své kostýmy pravděpodobně pořizují ve stejných buticích, jako jejich kolegyně z erotických podniků.

Letos se evropská hudební elita sjela do Bělehradu, aniž by tušila, na jakém konci světa že to jejich letadlo přistane. Jediným výsledkem, který letošní Eurovize přináší, je sílící srbský nacionalismus. V celé Evropě pro přílišné povzbuzování národního sebevědomí snad není méně příhodné místo. Současné Srbsko tak připomíná Čínu, která se megalomanskou akcí snaží zakrýt svou minulost. Eurovize se sice maximálně snaží představit evropské národy jako jednu velkou rodinu, nelze však přeslechnout pískot, kterým Srbové v přímém přenosu vítali své sousedy z Makedonie a Albánie.

Poslední ročník opět ukázal, že pro finále Eurovize je pro českou kulturu stejně místa, jako například na filmovém festivalu v Cannes. Po loňském fiasku s Kabátem letos v evropské konkurenci pohořela i Tereza Kerndlová, což dokazuje, že úspěch nezaručí „obsah“ ani „obal“. Přitom neexistuje dokonalejší slogan, vystihující hlavní podstatu Euovize, než refrén její písně „If you wanna have some fun, don´t run“. Kerndlovou lze sice chápat jako dokonalý marketingový produkt, své krásné, dlouhé, precizně depilované a naleštěné nohy si však podrazila naprosto nezvládnutým zpěvem. Otázka ovšem nezní, zda-li si to zasloužila či ne, ale co lepšího nabídli její „kolegové“.

Ani Lorak z Ukrajiny předvedla v podstatě totéž, co Kerndlová (laciná melodie, stupidní anglický text a zastydlá lolitkovská vyzývavost), na rozdíl od ní se však do finále probojovala. O výsledcích tak nakonec nerozhoduje zpěv, obličej ani výprava, ale čistě geografie. Čím více má země spřátelených sousedů, tím jsou její šance vyšší. Odtud pramení výsadní postavení republik bývalého Sovětského svazu a Jugoslávie. Česka republika má v tomto ohledu nezáviděníhodnou roli. Na podporu Visegrádské čtyřky se totiž nemůže spolehnout – Polsko se prezentovalo v prvním finálovém večeru, Slovensko se soutěže neúčastní a Maďarsko je odlišnou kulturní oblastí. Ukrajinská zpěvačka však mohla získat podporu z Běloruska, Gruzie, Litvy i Lotyšska.

V Eurovizi dokáží více než dokonalý hlas zaujmout nejrůznější bizarnosti. Z tohoto důvodu tak měli zaručený úspěch nevidomá zpěvačka z Gruzie či chorvatský pětasedmdesátiletý stařík. Pokud někdo z účastníků předvedl opravdový hudební talent (Paollo Meneguzzi, Csézy), zůstal pod čarou a jeho místo nahradila například lotyšská pirátská kreace představující kolotočovou zábavu nejtěžšího kalibru. Ačkoliv je v zájmu každého státu, aby se převedl v co nejlepším světle a soutěže se účastní zavedení interpreti (kteří přinejmenším museli vydat CD), řada z nich by neprošla ani prvním kolem castingu pořadu Ázerbájdžán hledá superstar.

Vyhlídky České republiky v Eurovizi nejsou příliš příznivé a to nejrozumnější, co by Česká televize mohla udělat, je po dvou jasných neúspěších celou akci bojkotovat. Vždyť hudebního braku máme doma dost, tak proč se opakovaně ujišťovat tím, že je jím prolezlá celá Evropa? V této konkurenci holt neuspějeme, ani kdybychom „do Evropy“ poslali Karla Gotta, Markétu Irglovou a celou Českou filharmonii k tomu. Ať už se tedy Česko příštího ročníku zúčastní či nikoliv, mnohem pravděpodobněji se jeví varianta, že dříve než finále Eurovision Song Contest bude Praha hostit olympijské hry.