Troška divákům naordinoval léčbu šokem

Doktor od jezera hrochů sice odhalenými zadnicemi nešetří, ale zase až taková prdel to není.

Kdyby Troškova komedie tak nuceně neupozorňovala na loga sponzorů, mohlo by se zdát, že vznikla na počátku 90. let. Doktor od jezera hrochů totiž trpí všemi neduhy čerstvě porevolučních snímků, které se ještě nedokázaly vypořádat se sebereflexí společnosti a neobratně do obrazu zařazovaly product placement (i když mu možná tehdy říkaly jinak). Nejnovější filmový počin Zdeňka Trošky tak nechtěně vypadá jako retro nebo parodie, přestože se snaží tvářit současně.

Zapomeňte na hrochy. Troška toho z Afriky ukáže asi tolik, co okružní plavba po Středozemí. Příběh totiž koncentruje do maloměšťáckého bytu, za jehož zdmi slídí sousedé vzájemně propojeni nenávistí, pomluvami a především závistí. Situace je zvlášť vyhrocená pro submisivního lékaře, který bohužel žije v době, kdy se úspěšnost jeho profese nehodnotí podle  počtu zachráněných životů, ale podle výše úplatků. Hlavní hrdina ovšem svého postavení nevyužívá, což těžce nese jeho žena i tchýně. Ne, že by příliš strádaly, ale mají toho nahrabáno míň, než „lidi z baráku“, což představuje velký důvod k nespokojenosti. Česká společnost má v dnešní době naštěstí větší rozhled, což ovšem Troška opomenul. Jeho snahou pravděpodobně bylo ukázat, že buranství je věčné a vedle venkova se mu daří i ve třetím pražském obvodu.

Doktor od jezera hrochů zná jen humor pramenící z lidské hlouposti nebo negativních vlastností. Divácky nejvděčnější je tak odsouzeníhodná tchýně okořeněná hereckou křečí Evy Holubová ve chvílích, kdy organizuje život své nešťastně provdané dceři Obě hrdinky ve snaze o lepší společenské postavení zcela rezignují na mravní hodnoty a chovají se čistě podle „tržních“ pravidel. Tyto nekalé praktiky bohužel pro film představují větší potenciál, než ňouma doktor, který se snaží nekonfliktně proplouvat životem. Jeho charakter je totiž natolik čistý, že nemůže ostatním škodit, a  tím pádem být vtipný. Na atraktivitě mu příliš nepřidává skutečnost, že trpí fobiemi z injekcí, hadů i létání, ani permanentně oduševnělý výraz Jaroslava ŠmídaVe scénáři mu navíc není věnována zdaleka taková péče jako spřízněným značkám. Nad jejich vyobrazením se dá ještě přimhouřit oko, ale nesoudná marketingová masáž nastává ve chvílích, kdy postavy začnou navzdory přirozenosti a logice vyprávět o tom, s jakou cestovní kanceláří cestují, kde nakupují auta a jaké vinařství preferují.Vysvobození ze světa hamižnosti, nevěry a přetvářky doktorovi bohužel nenabízí ani cesta do Afriky, kde se nestačí ani ohřát. Záhy po příjezdu ho totiž do zadnice kousne had a šupem se vrací domů, kde to pro změnu do stejných partií schytá jeho žena, když se pokusí o konverzaci s manželkou svého milence. Záhadou zůstává, proč se vlastně Troška do Afriky se štábem vypravil. Těch pár záběrů se totiž při troše invence dalo celkem bez problému natočit i v pražské botanické zahradě.Přes veškeré nedostatky se na Doktorovi od jezera hrochů dá najít alespoň jeden vydařený vtip. Svým názvem si totiž  koleduje o filmovou anticenu Hroch, která je od loňského roku udílena filmovými kritiky v rámci Febiofestu. Pokud to Troškovi vyjde, nemusí příště za hrochy jet až do Afriky.