Co trápí Mamas & Papas?

Alice Nellis se po Tajnostech dala na intimnosti… a experimentování. Prokázala tím odvahu a trpělivost, kterou Mamas & Papas vyžaduje i od diváků.

Na počátku komorního dramatu Mamas & Papas stála odvážná vize natočit hraný film formou dokumentu, v němž zmizí hranice mezi herci a jejich postavami tím, že budou donuceni inscenované situace skutečně prožívat. Výsledek tak byl poněkud nejasný a jen Alice Nellis tuší, nakolik se verze uvedená do kin shoduje s její původní představou.

Touha po experimentování ji sice formálně povznesla nad úroveň tvůrců těžících ze stokrát provařených ingrediencí, ale zároveň vytvořila bariéru mezi filmem a těmi, kteří by veškeré její snahy měli svou přízní (a zakoupením vstupenky) ocenit. S Mamas & Papas Alice Nellis dospěla do autorské fáze, kdy si troufá mluvit o soukromých věcech, při jejichž převedení na plátno nestačí ani sebelépe napsané dialogy. Diváci tak mají možnost téměř on-line sledovat reakce lidí v krizových situacích. A je zřejmé, že to nemusí být příjemná a už teprve ne zábavná podívaná.

Nellis o rodičovských traumatech vypráví rovnou ve čtyřech variantách a ve filmu se objeví případy, kdy děti zjednodušeně řečeno ve dvou případech chybí a v dalších dvou přebývají. Na scénu přicházejí témata jako neplodnost, interupce a adopce, jejichž skutečný obsah člověk pozná až ve chvíli, kdy s nimi podobně jako hrdinové přijde osobně do styku.

Mamas & Papas dokazuje náročnost mozaikovité formy vyprávění, s níž se Alice Nellis při vší úctě k její dosavadní tvorbě nedokázala příliš vypořádat. Čtyři nesourodé příběhy se totiž snaží necitlivým způsobem propojit v jedno velké podobenství o zázraku početí. Protagonisté dvou epizod navíc dostanou prostor až ve chvíli, kdy jsou ostatní linie dostatečně rozehrány, a nastává zmatek (tentokrát ovšem nezáměrný).

Ze čtyř nabízených možností je nejpřesvědčivěji zachycen osud neplodného páru v podání Filipa Čapky a jeho skutečné manželky. Je to ojedinělý případ, kdy se metoda Alice Nellis osvědčila, a podařilo se jí autenticky zhmotnit destruktivní touhu po rodinném štěstí. O dvojici prožívající ponižující vyšetření i proces předcházející osvojení dítěte toho v několika scénách dokáže říct podstatně více, než u zbývajících hrdinů, byť mají podobné časové možnosti. Ať už jde o ženu truchlící po ztrátě dcery, dívku rezolutně odmítající předčasnou roli matky i imigrantku, které těhotenství komplikuje život, film postrádá momenty, jejichž emotivní náboj by se alespoň na okamžik přiblížil první povídce, v níž není potřeba zbytečných gest.

Mamas & Papas se podstatně více než řadovým divákům zavděčí členům festivalových porot. Nellis si o jejich přízeň říká nejen univerzálním tématem, takřka nehodnotitelnými hereckými výkony, při nichž mizí propast mezi neherci a profesionály, maximální touhou po autenticitě (ruční kamera a minimalistická hudba), ale už i samotným mezinárodně srozumitelným názvem.