Vysoké školy v krizi II - vědeckovýzkumná činnost

Rád bych rozšířil svůj článek o vysokých školách uveřejněný zde http://chrastny.blog.idnes.cz/c/104436/Vysoke-skolstvi-v-krizi.html o část, které jsem se pouze dotkl, ale která je velice významná jak pro prestiž tak i zhlediska finančního. Často bývá řeč o vědeckovýzkumné úloze vysoké školy. Pojďme se na ní podívat blíže. Tento článek píši pod dojmem z mé praxe na vysoké škole se zameřením zemědělským.

Předně je důležité definovat, co lze v přírodovědných oborech považovat za výzkumnou činnost. Klíčem k takové definici jsou světové databáze vědeckých časopisů. Za výzkum je možné považovat originální badatelské dílo, které je v ucelené formě publikováno. Podmínka originality je důležitá. Nelze objevovat Ameriku. O tom, co je vybádáno, rozuměj publikováno se přesvědčím vyhledáváním v příslušných databázích. Pakliže moje vlastní práce je v něčem nová, objevná, sepíšu ji v příslušném formátu a pošlu do redakce některého časopisu, který se zabývá řešenou problematikou. Editor daného časopisu rozhodne, zda vůbec můj rukopis pošle oponentům z řad významných odbroníků na danou problematiku po celém světě. Oponentní činnost je nevýdělečná, je to záležitost prestiže pro každého vědce. Pokud se vše zdaří, po vyžádání úprav a korektur rukopisu se daný rukpis ve formě sdělení objeví v daném časopise a následně ve formě bibliografického záznamu ve světových databázích. Celý proces od nápadu, po realizaci, vyhodnocení, sepsání a publikování je velice náročný. Uspět se svým rukopisem přes mezinárodní tvrdou oponentní bariéru selektuje relevatní vědeckou práci. Mnoho a mnoho rukopisů při tom dojde na zmar.

Taková činnost by měla být pro každou vědeckou instituci prioritní a nostitelé vědeckých publikací, od kterých se odvíjí dotace směřované do vědy by měli být hýčkáni. Nebyli bychom v Čechách, aby neexistovaly zkratky. Jednou z nich jsou honosně znící mezinárodní konference. Konference samy o sobě jsou užitečné v tom, že na nich dochází k osobnímu kontaktu lidí pracujících v daném oboru. Lze na nich vyslechnout zajímavé přednášky o tom, co kdo dělá. Běžně nikoli aktuální, neboť každý si svůj dosud nepublikovaný nápad střeží, aby ho vyzdradil dychtivým kolegům. Konference se často konají na atraktivních místech v atraktivních zemích (slyšel jsem, že na konference jedině do Francie, tam je dobré gastro). V rámci zaplacení účastnického poplatku si člověk může dopřát prima dovolenou, obecně se tomu říká "konferenční turistika". Pokud jde o vytváření důležitých kontaktů a sbírání inspirace, potud je vše v pořádku. Pokud ale někdo svoji vědeckou činnost podkládá konferenčními publikacemi, které až na úplné výjimky nejsou součástí vědeckých databází a tudíž neprošly řádnou oponenturou, pak je tady chyba.

Na konferencích lze totiž publikovat opravdu lecos. V dobách kvetoucího socialistického zřízení se běžně akademické grády (docentury a profesury) udělovaly na základě konferenčních publikací. Tento systém je velice odolný a má velkou setrvačnost. Po mladých kolezích se tvrdě vyžaduje, aby publikovali v zahraničních časopisech, každý publikační výsledek je přepočitatelný na body a příslušný akademický stupeň má definované bodové limity, zatímco u starších kolegů zavírá tu jedno, onde rovnou obě oči zřejmě dle pravidla, že když je tu tak dlouho a navíc kamarád, tak přeci tu docenturu dostane.

Naštěstí dnes vedení většiny škol pochopilo, že na to, abychom byli ve světě uznávání (doma si můžeme klidně lhát jak chceme), musíme se účastnit světové soutěže. Věda je vlastně velkou světovou soutěží. Ovšem na řadě pracovišť panují značné obavy z těch, kdo přijdou a v rámci nastaveného systému dosáhnou požadovaného cíle v příliš krátkém čase. Jsou tu totiž obavy z toho, aby se socialistický duch nástupnictví za odměny nevystřídal s duchem nástupnictví za výkon, jež u těchto starších kolegů bývá nevalný. Pokud se stanoví pravidla pro udělování habilitací a kdosi z mladších jich dosáhne, začnou se ze strany vedení vymýšlet další a další překážky, jen aby došlo ke zdržování a aby čekatel byl uvědoměn o tom, komu má být a za co vděčný.

Zkrátka a dobře, v této soutěži jsou povolené i fauly, ačkoli jde o hru týmu a týmový duch by měl být nadřazen. Jsme ale v Čechách, kde se úspěch neodpouští a malost vše průměruje.

 Přejme našim školám více týmových hráčů se smyslem pro fair-paly hru. Zbytek se dostaví sám.