O tom, že je v poslední době česká gastronomie v kómatu, existuje mnoho důkazů. Ať už je to virtuální realita „vařících“ TV pořadů s gurmánským ledoborcem Jiřím Babicou v čele nebo ta skutečná všední realita restaurací, pohostinství, závodních jídelen, studentských menz či školních vývařoven. Společným jmenovatelem úpadku je diletantismus majitelů restaurací a diletantismus kuchařů. Důvodem je čtyřicetiletá komunistická péče o strávníka a jeho návyky, snaha o unifikaci, univerzalismus a náhražkové inženýrství. To poslední dává diletantismu berličku originality. Mám tím na mysli ono okřídlené: „…když nemáte žampiony, tak tam dejte sójovku…“.
Stolování, stravování a tradiční kuchyně je součást kultury národa. Jsme jedni z mála, kteří si dobrovolně nechají část své svébytné kultury veřejně hanobit a ještě jsou ochotni za toto hanobení zaplatit. Jinak nelze nazvat stav dnešní gastronomie, než jako pošlapávání tradičních hodnot, které jsme zdědili od svých předků. Co následně budeme předávat dál? Pikslu od kečupu a pytlík s vegetou? Žaludeční vředy, rozházenou slinivku a karcinomy tlustého střeva? Kultura nosí tradice ne samovolně, ale jako extrakt moudrosti věků. Čistá a kvalitní strava zaručuje zdraví. To, čeho jsme svědky dnes, je vyslovený hazard.
Jeden příklad za všechny. Nedávno jsem měl možnost nahlédnout do jedné kuchyně pražské restaurace poblíž nábřeží, která nese název po slavné české kněžně. Balíček masa, který se rozmrazoval ve výlevce nesl označení a památečné datum: Plec 23. 9. 2001. Doufám, že hosté, kteří toto maso požili, to přežili.
Probudí se vůbec někdy česká gastronomie z bezvědomí? Pochopí majitelé restaurací a provozovatelé vývařoven, že kuchař je jednak poloviční lékař, nositel tradic a vzdělavatel? Ne, dokud se jako zákazníci nebudeme chovat jinak. Krize do gastronomie ostatně zatím nedorazila soudě dle chování obsluhy v restauracích, kde hosta doslova odrazují od toho, aby poseděl, popil a pojedl.
Douška na závěr. V dalším díle humoristického kuchtění se zasloužilým umělcem Jiřím Babicou jsem tentokrát neupadl do skepse ale rovnou smíchy do pohovky. Svalil jsem se, když pan Jiří pronesl, že jakousi omáčku zahustí „zvláštním“ způsobem, totiž perníkem. Jelikož je krátce po Mikuláši a perníku je všude dost, vzal pan Jiří jeden čokoládový s marmeládou, rozkrájel ho a vrazil do omáčky. Věřím, že zahustil. Pan Jiří není kuchař, ale umělec vpravdě surrealistický. Leč jeho výtvarné objekty mohou putovat jen na jedno výstavní místo - česla čistírny odpadních vod.
Pokud budou podobné pořady o vaření „vzdělávat“ český národ v kultuře jídla, pak pacient nepřežije.
